Otázka na úvod za mě i za vás

Ptám-li se takto za celou svoji generaci, ptám se tím trochu i sám sebe, protože mě ta otázka zkrátka trápí a doufám, že nejsem sám. Především mě zajímá rok 1968, odkaz Pražského jara a dopad okupace. Proč? Vnímám jej jako dojemně krátký příběh jednoho ryze českého politického snu, který měl sice dojemně jepičí život, ale zato prokázal, že nejlepší duševní síly národa nevyhasly, jen byly přidušeny (a bohužel místy pokřiveny) dvacetiletou nadvládou jedné strany. Výjimečnost té doby shledávám také v příkladu vzácného sepětí politických představitelů a řadových občanů, v němž elity i masy propojeny svazkem důvěry sledovaly jeden společensko-politický cíl. Už tyto dobové příznaky vzbouzí naději, že se ony události neděly zbytečně, proto by si mladší část tohoto národa měla utvořit nějaký obrázek o nich a ten pak zkusit vsadit za vlastní názorový rámeček. Takový úkol ponechávám na zápalu a píli každého, kdo nepovažuje české dějiny za smetiště dávno vysloužilých datumů. Co zde sám píšu, budiž bráno pouze jako podnět k zamyšlení se nad Pražským jarem a okupací, iniciační příspěvek k hledání smyslu 40 let starých událostí očima mladé generace dnes.

Na závěr úvodu prozradím, že když jsem z „osmašedesátého“ pro sebe vyvodil jakési poselství, bylo povzbudivé, a když jsem přišel na nějaké ponaučení, kýval se v něm varovný ukazovák. Při takovém hledání jsem se nemohl vyhnout srovnávání osmašedesátého s jinými osmičkami – za prvé s již zmiňovaným Mnichovem 1938 a za druhé, pro někoho možná překvapivě, s rokem 1998 (V učebnicích dějepisu zdánlivě nenápadné datum, ale milionům lidí důvěrné známé jako rok velkého vítězství našich hokejistů na olympiádě v Naganu). Jak jste si jistě všimli, „Osmašedesátý“ mezi nimi visí jako symbolický mezičas. Věnujme se mu chvilku.

1968 vs. 1938. Moskva-Mnichov. Český komplex poraženectví

My, kdo si ze vzrušení roku 1968 nic autentického nepamatujeme, smíme tento pro nás tak dávný letopočet prožívat jen zprostředkovaně, skrze vyprávění našich předků nebo vlastní studium příslušných pramenů, naše poznání tím zůstane čistě teoretické a osvěžené nanejvýš emocemi těch, kdo nám vypravují. Nejsme-li právě školení historici, musíme jakožto později narození věřit tomu, co se píše a říká. Tolik na úvod o nelehké výchozí pozici ke zpětnému vynášení soudů.

Ale jak jsem naznačil – jde o pokus, při kterém je třeba, aby léta 1938 a 1968 stojící zdánlivě daleko za námi, pro tuto chvíli stanula před námi. Ptám se: Která z těch událostí hlouběji uvízla v paměti národa? A která z nich více přehodila výhybku národních dějin? Obě mají bezesporu něco společného, v souvislosti s nimi se hovoří o „českém komplexu“, tj. o situaci, v níž je český národ vydán svými reprezentanty napospas nepřátelské zvůli bez nároku na obranu. V obou případech to bylo na základě rozhodování „o nás bez nás“, v obou se jednalo o vpád cizích vojsk na naše území a vždy se tím začínalo temnější období historie.

A vyjevují se mi i další paralely: normalizace – protektorát, euforie Pražského jara – euforie mobilizace, Moskva - Mnichov a jako spojovník obyvatelé dusící se hněvem a potupou, protože jim odhodlání bránit vlast bylo zatrhnuto z vůle politiků a oni se stali jen diváky vlastní porážky na vlastním hřišti. Proč připomínám tyto trapné okamžiky národa? Samozřejmě nemáme zapotřebí je zažívat v nějakém novém vydání, český komplex bychom nejraději vymazali z minulosti. Ale trauma potupy se příliš zarylo do národní duše, to špatné ze zlomových událostí v nás dědičně přetrvává, zatímco dobré úmysly zlomům předcházející už se neuskuteční. Jistě, proč se ale bolestínsky často vracet na tyto temnější stránky osudových osmiček, když pod nimi leží ještě povzbudivý rub událostí?

Pokračování zítra
^{Foto: denik.cz}