Tvůrčí psaní 22 - Změna časování sloves
03.09.2008
Jaromír Komorous
Miniškola
Na tuto zapeklitost narazil určitě každý z nás. Zná-li někdo definici našeho oříšku, nechť se přilepí pod text minimálně s diskusním příspěvkem. Neprodleně, prosím. Prakticky v čase přítomném. V terénu se tomu říká „než bys řekl švec“.
Stluču si forbínu, abych měl odkud rozhazovat teze posbírané čtením a poslechem. Takovou bedýnku. Stoupnout si na ni vzbuzuje prý v člověku pocit řečníka v Hyde parku.
Sloveso v ostatním textu posunuje děj k dalším obrazům, k dalšímu dění. Ze školy si pamatujeme, že se jedná o slovní druh, dokonce ohebný. K němu se váží nějaké mluvnické kategorie. Nás bude zajímat časování. Proč? Protože dělá s textem hrozné kousky.
1) Autor se drží klasického vypravěčského stylu a svůj text předkládá čtenáři ukázněně v čase minulém. Děj plyne bez velkých vzruchů do svého finále a pokud si chcete u knihy odpočinout, psal to pro vás. Z textu je ale zřetelně cítit, že pokud vrah oběti uřízl hlavu, je to vzpomínka a ta je neměnná. Definitivum minulého času mi mnohdy přináší depku.
Nikdy ale ne výsostný emeritní kantor českého jazyka Zdeněk Svěrák, jenž věcnost konstatování v minulém čase dokáže vždy s přehledem udržet v pozitivní rovině.
Sehnali mu za pár šupů u optika silnou lupu. To aby viděl na noty neb s očima měl trampoty. (Vzpomínka na Ježka, písňový text). Cítíte, že z chmurné atmosféry ční lidskost, jež zahřeje.
2) Autor vpluje do vod času přítomného. Aktuálnost děje získává na dramatičnosti, neposedně přesedáváte z místa na místo, knihu si možná otevřete i v metru. (Jestli vám ho postavili.)
Mravenci už pracujou, holky sukně zkracujou. Slunce svítí. Led je tenký. Jaro, vem si podkolenky. (Jaro dělá pokusy, písňový text). Vůně jara je cítit v každé hudební stopě a radost z přežité zimy má Zdeněk Svěrák skoro hmatatelnou. Nedivím se mu. Já taky. Ale on to umí napsat setsakramentsky dobře.
3) Autor to mastí, jak mu to padá na papír a řídí se jen citem pro situaci. Časy střídá po odstavcích a někdy dokonce častěji, spoléhá na pozornost a intuici čtenáře, že se v tom vyzná. Nepodcenit čtenáře je jeho zaklínadlem. Můj člověk. Pokud má literatura v dnešním světě používat pozitivní osvětové nástroje, přinášet verbální pohotovost, bohatý slovní rejstřík, schopnost kombinace různých krizových situací, schopnost komunikace vůbec, musí na svých bobech ujíždět v tomto korytě. Zůstaňme u Svěráka. On boby ukočíruje. V krátkém odstavci zamíchá časy, jak mu je čeština nabízí. A udělá to tak, že to jinak nejde. Roku 1982 jsem se díky nápisu ve vitríně kulturně-politického zařízení v Mníšku pod Brdy dozvěděl definici mládí: MLÁDÍ JE PRVNÍ ETAPA KULTURNĚ-POLITICKÉHO ROZVOJE OSOBNOSTI. Kampak na nás se Stříbrnými větry, pane &Srámek. (Nápisy, fejeton). Svěrák na velmi malém prostoru nechává čtenáři volnost k zabřednutí do časových souvislostí výroku a navíc ukáže na bezbřehou stupiditu tehdejších činovníků. Ne, že by to teď bylo lepší. Tou naivitou netrpím. Z úst politiků vycházejí kolikrát perly, že rámovat je, zvedne se obrat rámařů v místě několikanásobně. Ale, kdo se má na to pak dívat?
Příště nakouknem jinam. I slavní se brouzdají lecčím. Zatím se do toho dejte sami. Ideální zvukovou kulisu bych přece jen nehledal zrovna u Svěráka. Jeden vymazlený song mi klouže po disku. Don´t Worry Be Happy. Bob Mc Ferrin. To asi ale víme.
Ukázky z knihy To nejlepší ze Smoljaka, Svěráka a Járy Cimrmana
Zdroj obrázku: čmáranice autora