Bylo by zpozdilé mě (nebo kohokoli jiného) podezírat, že si úmyslně způsobím úraz, abych se mohla radostně vypravit na táčky s lékařem nebo se kochat promazaným soustrojím (ne)fungujícího zdravotního systému.

Mé poznatky z magického pátku plného osmiček předčily všechna očekávání a ještě nyní je emotivně (rozuměj: nejradši bych někoho zaškrtila) vstřebávám.

Má anabáze započala na úsvitu 8. 8., možná dokonce i v 8 hodin. Původně jsem chtěla jen absolvovat preventivní gynekologickou prohlídku. Sestře jsem na dotaz uvedla, že mě občas pobolívá v podbřišku (což jí už sděluji několik let).
„Tak to mi dáte julínkovné,“ prohlásila, když zaklapla kartu.
„Domnívala jsem se, že za prevenci se neplatí.“
„ To jo, ale když máte bolesti, musí vás lékař vyšetřit.“
Netušila jsem, že prevence probíhá bez vyšetření. Takže první zásadní poznatek za 30 Kč.

Když už jsem na modřanské poliklinice byla, navštívila jsem i chirurgickou praxi, přece jen přetrvávající bolesti v koleně jsou nepříjemné. V úvodu jsem zaplatila, teprve pak jsem mohla vylíčit potíže. Letmým hmatem Mudr.Kozák potvrdil blokádu kolene, dal ortézu a s poučením setrvat v naprostém klidu vyexpedoval sanitkou na ortopedii do Motola.

Když asi po hodině a půl kýžená sanitka nepřijížděla, doktor přepsal můj cíl na chirurgii do Krče. Autobusem bych tam byla během čtvrt hodinky, ale musela jsem další hodinu čekat na příjezd sanitky.

V Krči čekal obligátní automat na třicetikorunové lístečky a zírající lékař, který nemohl pochopit, proč jsem z chirurgie přijela na chirurgii. Za regulační poplatek jsem se dozvěděla: „ Až se uzdravíte, tak si na nekompetentní chování dr. Kozáka stěžujte.“
Kruh se měl tedy skutečně uzavřít v Motole. Po zkušenostech jsem sanitku již odmítla.

Přece jen už bylo dlouho po poledni, trápila mě žízeň, s takovou prodlevou jsem nepočítala. Také potřeba se neodkladně hlásila. Jediné WC v čekárně bylo po..... od shora až dolů. S tím jsem se nesetkala ani na nádražní místnůstce hrůzy před dvaceti lety.

Kolem druhé hodiny jsem konečně placeným vjezdem přijela do Motola, kde mě příjmová sestra podrážděně přivítala: „ Co tu děláte, ambulance je dopoledne. Přijďte si v pondělí!“ štěkla, aniž by se zajímala, proč jsem přišla. To už mi ruply nervy a přitulil se ke mně nelíčený hysterický výbuch.

Bolest v noze se stupňovala, hlas nabýval na kadenci a tak sestra přece jen s nevolí lékaře zavolala. Naštěstí se na rozdíl od ní choval slušně, empaticky a respektoval můj stav. Jen se podivil, že při té mnohahodinové anabázi žádný z kolegů necítil potřebu udělat rentgen.

Po slibném úvodu to narušila další sestra Bednářová, jež už asi nehodlala déle pracovat a dávala to nepokrytě, ba neomaleně najevo nejen mně, ale i lékaři. S nechutí vypsala žádanku, schválně nám před nosem zabouchla dveře, lékaři hodila tiskopis na recept, jenž si raději celý vypsal sám!!!!!
Osmihodinová regulovaná legrace skončila.

Abych to shrnula, tak jediné, co fungovalo jako švýcarské hodinky, byl výběr regulačních poplatků, tj. 120 Kč. Co v mém případě reguloval, je záhadou. Přístup lékařů střídavě dobrý, motolské sestry asi vysílené a nervní poměr kazily. WC v Krči bylo neomluvitelným vrcholem hnusu. Po dnešku se domnívám, že pacient s banálním, sice bolestivým, ale život neohrožujícím zraněním, není zajímavý a měl by se léčit svépomocí doma a modlit se, aby nic nezanedbal.


^{Zdroj ilustrační fotografie: www.culligan.cz}