Co očekávat od textů, u jejichž zrodu „ve stínu z pod lípy“ je většinou jen finanční odměna? Ta je dílku rodičkou. „Poslouchat slavíky?“ Ani uznávaný bard české písničky Waldemar Matuška se citovkám nevyvaroval. Je přeslazený text obsahem jen „červené knihovny“?

Není, není, není. A je to moc, moc, moc dobře. Milostné dialogy a rošády patří do kumštu odjakživa. Záleží na jejich podání, na zde již zmiňovaném slovním rejstříku, na frekvenci užívaných slov, zda je chceme vidět jako kumšt či jako podplatitelné elementy, tedy šunt.
Střet názorů se dostaví s každým novým titulem s naším obsahem. “Na to vemte jed!“

Láska funguje jako příď ledoborce, jež si prokousává cestu zamrzlým Severním mořem. Kousek po kousku lámat netečnou ledovou krustu a pak se dočkat zpětného sevření, i když ledového. Ono to povolí. Někdy ano. A nezáleží na tom, zda se láska zabydlela v myšlenkách pařížského bohéma, či pražské služtičky. Oni vzdychají úplně stejně. Jde jen o to, komu autor záznam toho všeho svěří do tisku a do jakého kabátku jej obleče. Příběhy, třesoucí se zimou, chatrně oblečené či dokonce nahé, se vejdou s přehledem právě jen do těch útlých knížeček.

Ale už antická literatura předstupuje před čtenáře napěchovaná milostnou lyrikou. Zbavená prudérnosti proplouvá úspěšně Evropou dvě tisíciletí. Vzniká od Athén po Řím. Od Homéra k Ovidiovi. S úzkoprsostí se setkáváme zase až někde v přísné gotice. Z pohledu věků zanedbatelné a konkrétně naše epocha se jí vzdala s radostí.

1) Právě začala noc (jak sladké je vzpomínat na to!), když jsem, naplněn láskou, opouštěl otcovský dům. Hned jsem odložil šat a s šatem i veškerou bázeň. Klidným, pomalým tempem rozrážím průhlednou modř. (Ovidius Naso: Listy milostné - Leandros Héře)
Vracím se k otázce nahoře. Kdo má odvahu říct, že z textu nekape slaďoučký nektar?

2) Pokleslost literárních kousků tzv. Červené knihovny vidím zejména v zavádějícím posunu mezilidských vztahů a v prvoplánovém tahu za pseudoštěstím. Zatímco zde okouzlující milovník při vábení své chudinké lásky se náhodou před svatbou prořekne, že zastává místo ministerského rady (kterak chudá dívka ke štěstí přišla), v opravdové literatuře, antickou nevyjímaje, se dozvídáme, že dobře postavený chlapík (jiný se do literatury nedostal, pravda), je schopen o lásce přemýšlet, jako každý jiný v jeho vojsku, městě, či zemi.
Ne v požitcích, které jsou kdykoli po ruce, ale v těch, ve které se teprve doufá, spočívá hlavní půvab milostné touhy. Je to stejné, jako když někdo pije bez žízně. Právě tak, kdo neví nic o touze, neví nic o nejsladších radostech milostného styku. (Xenofón: Vzpomínky na Sokrata – Kniha o Tyranidě, rozmluva Hiéróna a Simónidese. Mluví samovládce k básníku).

3) Velmi rychle se odpoutáme od atmosféry zatuchlých trafikových románků četbou borců, poníživších někdy lásku na tělesný akt. Napadá mě Bukowski, Vian, v české literatuře třeba Kundera. Ukázky, vytržené z ostatního textu, jdou citovat ztěží. Ale prožíváme je každý.

_{Zdroj obrázku: čmáranice autora}