Tvůrčí psaní 27 – Délka textu
18.11.2008
Jaromír Komorous
Miniškola
Nikdy mě to příliš netrápilo. Jestliže se čtivý obsah vejde do odstavce, případně strofy, nevidím důvod, proč pokračovat. Pokud borci zaplní stejným způsobem 500 stran a nemají dost, učtu to. Když bude co, trápit mě to nebude.
A najednou důvod k zamyšlení. Autor se pere se svou volnou tvorbou. Srdnatý konec přilepí až za tři kila popsaného papíru. Měl by vědět, proč. Pokud ne, neměl vůbec začít. Jiná situace nastane, když tvoří pro tištěné periodikum. Dostane formát a: „tam se, kamaráde vejdeš, jinak máš smůlu.“ Zbytečné přesvědčování, zbytečná diskuse, papír nejde nafouknout. I grafik má svou představu, jak to má vypadat. Až sem je to logické.
A když každý chápe, co se od něj žádá a co smí, přijde pan Internet a všechno je jinak.
Rozmetá ustálená tisková pravidla po podlaze svého teritoria a potutelně v nich dupe. Už krásná paní sládková v „Postřižinách“ nahnala slzy do očí svému kadeřníkovi, když vyřkla své přání, týkající se tehdy délky vlasů: „Zkrátit!“ Mezitím se naše mateřština vyvinula v jeden z nejrozvinutějších jazyků na světě a my podléháme tlaku doby a učíme se rozumět výrazovým prefabrikátům užívaných v kalupu krátkých SMS zpráv. Na dotaz „jak je a co je nového“ dostaneme od svých dětí místo odpovědi pípnutí „ok“. Když ho vůbec dostaneme, ovšem. Přitom čeština vládne slovy, jež mají svůj přesný význam. Synonyma jsou jen dětmi rozvolněné autorské licence, v níž se počítá s aktivitou nás, čtenářů. Pyšně se přidejte.
Hlavním požadavkem se stává nikoli prostor, ale čas. Nejde o to něco napsat. Ale kdo a kdy to bude číst. A z těch dvou zájmen je důležitější kdy. Cena internetového připojení je důležitá, ale ne rozhodující. Pustím se do spekulace. Po nahlédnutí do statistik můžeme konstatovat, že případný čtenář magazínů on-line nahlédne do svého virtuálního drbníku převážně v zaměstnání. A protože si je vědom víceméně zakázaného ovoce, odtahující ho od nasmlouvané náplně činnosti, jeho návštěvy jsou časově velmi omezené. Lidé si většinou do práce nechodí jen číst a tak na své oblíbené stránky juknou jen na chvíli. Jenom na tu, v níž šéf, šéfová vypadne z kanceláře, případně přejde do druhého jejího rohu.
Zkušení doporučují 1800 znaků v článku. To je zhruba teď. A upřímně! Co jste se dozvěděli podstatného? Do textu o doporučené metráži 1800 znaků se vejdou jen informace, jež třeba encyklopedie Wikipedie označuje krásně „pahýl“. Já jim říkám zažitá praxe bulvárních plátků, kdy je třeba hlavně na ánfas, titulní stránku novin, dostat co největší množinu senzací a obrazového materiálu ze stejného hnízda. Čtenářská obec je miluje. &Sup, šup a rychle ze stránky. Chce se mi věřit, že čtenář si skládanku doplní jinde. I když podobným neurotickým způsobem jako na Rozhledně. Nárůst počítačů ve společnosti - nárůst neurotiků v té samé.
Model 1800 znaků napomáhá druhoplánovému efektu. Všichni se cítíme oprávněni něco napsat. Ta délka jde přece zvládnout, ne? Ale, kdo bude číst? V relativním klidu u domácího počítače dojde nejdřív na tvorbu a čtení je odsunuto k služebnímu aparátu. Statistiky jen u nás na Rozhledně jsou výmluvné. Kvalitativní rozdíl mezi články nejde okamžitě zaznamenat. Proč? Protože většinou není čas článek pořádně přečíst a adekvátně na něj reagovat.
A dostáváme se zpět k diktující veličině doby. Tou je čas. No, vidíte. Musím do kšá.
Zdroj obrázku: čmáranice autora