Tvůrčí psaní 28 – Callgirl Hantýrka
25.11.2008
Jaromír Komorous
Miniškola
Vnímám ji jako drzou holku. Věčně se dožadující pozornosti. Sedí u telefonu a po zavolání odkryje i skryté půvaby. Komu? Tomu, kdo vidí její dlouhatánské nohy, sexy rozkročené nad školometskou češtinou, zlehýnka se chvějíc novou příležitostí.
V Ottově slovníku stojí: Hantýrka je zvláštní věc, která vzniká všude tam, kde více lidí téhož zaměstnání a týchž zájmů tvoří uzavřenou společnost. Zaměstnání chápu jako činnost obecně. Je až neuvěřitelné, kolika uzavřených společností jsem se směl cítit součástí. V literatuře ji prostě miluji. Kdekoli v knihách narazím na odstavce takto uzavřené, plesám. Jistě, souvisí to s tím, co jsem tu řekl o přímé řeči, o slovním rejstříku, o barevnosti jazyka. Hantýrka, přenesená na papír, vzbuzuje určitě fantasii čtenáře. Jeho představivost jede na plné obrátky a zkušený autor ji dávkuje ve svých textech jak doktor medicínu, s přesvědčením, že zabere. Co očekává? Aktivitu. Spolupráci. Takovou, jakou jsem kázal o rocku a folku a jejich posluchačích. Nemám rád přežvýkané texty, rozmělňující leitmotiv do vševysvětlujících podrobností, stavíc čtenáře před trysky vodní masáže, bez možnosti obrany.
Ne náhodou se nejvíc hantýrkových etud dočkáme z jakéhokoli profesního spolku a sportovního prostředí. Příslušníci těchto skupin se tím vymezují vůči ostatní populaci a nemalé procento sehrává hrdost ze spoluúčasti ve jmenovaných minoritách.
Já tomu vůbec nerozumím. Větu, kterou slyšíme, bohužel, poměrně často. O čem svědčí? O zoufale zatoulaném textu až někam na periférii zájmu čtenáře nebo o hrozném kalupu doby, jenž nedovolí kvůli časovému deficitu se s textem sblížit pomocí vysvětlujících encyklopedií.
Ale &Svejkova vojenská hantýrka zdomácněla. Haškův text plní naše knihovny přece jen už léta. A setkáváme se s ním poměrně často. &Svejkova filosofie se stala, bohužel, výmluvnou složkou naší národní povahy. Tu vyšperkovanou přírodní lyrikou od Oty Pavla taky netřeba představovat. Napsal své příběhy z Berounky tak pěkně, že jsem přesvědčen, že dnes v Čechách vysvětlovat někomu, co myslel „zlatými úhoři“ a „fialovým poustevníkem“ je házení hrachu na zeď. A jsme zpátky u té věčné autorovy otázky. Co ano a co už ne?
Do haly se dostali i blejskači bezvýznamných magazínů a ve třetí řadě čumilů krkal lavorovici Fero, jenž ztěží nakopl kompr na stlačený vzduch. V koutě, mimo tu chystanou estrádu, si projížděli znovu celou signalizaci šéfmontér montážní party s jeřábníkem.
A pak přišel nějaký vochtr: „Hele, takhle tam ten kýbl nemůžeme strčit.“
„Co mu je?“
„Ten denaturák udělal film, že se v něm dá psát prstem.“
„Tak nepiš.“
„Ale , no tak.“
&Sli se podívat. Vnitřní nerez výstelka byla šedivá. Měla se lesknout jak psí kulky. &Séfmontér sevřel pysk. Beze slova se otočil a vletěl na šéfa haly: „Dostanu líh. Hned. Sud. Čistý líh, podotýkám. Holt nebudete chlastat. Já už vám kašlu na ty věčné náhražky. A ty vlčáky můžete dneska klidně odvolat. Jasné? Rozumíme si?
(Jaslovské Bohunice, Slovensko. Před zpuštěním tlakové nádoby do reaktorové šachty.)
Uznáte, že s použitím spisovné češtiny by ukázka byla silně sterilní. Tak co? Tlačit na pilu nebo ubrat plyn? Jak vnímáte celé téma obecně jako čtenáři? A jako psavci?
Zdroj obrázku: čmáranice autora