Pak tři roky v Růžodolu u Liberce, do prosince 1957 v Myštěvsi u Nového Bydžova a do začátku října 1963 v Paběnicích u Čáslavi. Zde ho zastihlo udělení milosti, tzv. internace „na svobodě“ a byl převezen do Mukařova u Říčan a následně do Radvanova u Mladé Vožice.

V lednu 1965 úřady zveřejnily zprávu o jeho jmenování kardinálem. Nepohodlnému duchovnímu bylo po delších tahanicích povoleno vycestovat do Říma, aby mohl plnit úkoly. Významné ocenění bylo draze vykoupeno nemožností návratu do milovaných Čech, kde v posledních letech obrazně pojídal velice trpký chlebíček, ve skutečnosti mnohdy doslova trpěl hlady. Nestěžoval si, vše ponechával v rukou Božích. Podobně pokorně a zároveň statečně se choval již dříve, po zatčení gestapem, na Pankráci, v Terezíně a nakonec v Dachau. Vždy měl na paměti oběť a sílu božskou, která ho posilovala, aby nejen přežil, nýbrž pomohl i těm, kteří takovou duchovní sílu postrádali.

Paradoxně ve výroční den komunistického převratu v roce 1965 mu slavnostně předal papež Pavel VI. kardinálský klobouk v bazilice sv. Petra. Od té chvíle začíná nový život kardinála Berana. Snaží se slovně i prakticky o podporu náboženství, víry a svědomí, zakládá křesťanské středisko v Římě, navštěvuje dětské tábory, cestuje po světě, aby svou autoritou podnítil mnohdy poničené křesťanské ideály.

Postavou drobný, slabý, duchem statečný, silný a nebojácný, vždy oddaný svému Pánu, celý život bojoval, ač se to může zdát jako klišé, za svobodu a práva člověka. Věřil, že nejlepším průvodcem životem může být upřímná víra. Proto je škoda, že o něm ještě nebyla napsána kritická monografie, jež by nejen mapovala jeho jednotlivé kroky, ale výrazně a objektivně je usadila do kontextu probíhajících historických událostí. Teprve pak by se v plné míře došlo k pochopení jeho osobnosti a činů, které, vytrženy ze souvislostí, mnohdy ztrácejí původní Beranův záměr.

Existuje životopis Velká mše, který napsala s horoucím, až nekritickým nadšením arcibiskupova hospodyně Marie Luňáčková. Ten může být cenný pouze z hlediska emocionálního napětí, jimž autorka rozhodně nešetří. Ani i současná práce Jaroslava V. Polce a Bohumila Svobody nevyčerpává všechny současné možnosti.

Bohužel se občas vkrade i faktografická chybička, a to např. s výše uvedeným pobytem kardinála v Roželově. Pamětníci se domnívají, že na zámečku žil déle (zde si asi přidávají následné věznění pp. &Srámka a Hály). Konec konců, vše se tehdy tajilo. A kniha, místo aby problém vyjasnila, tak ho ještě více „rozstřelí“.

Na str. 212 se píše, že „ 7. března 1950 odsloužil svou mši brzy ráno...... a tichou, spící Prahou odvezen do Roželova." V následujícím odstavci stojí: „Dne 7. března 1951 přivezli řádové sestry, které se ocitly tváří v tvář arcibiskupovi. Ale již 24. března1951 byli všichni převezeni do Růžodolu.“ Na str. 271, v životních údajích, je odjezd do Roželova situován opět do roku 1950.
Takže nakonec, dny se shodují, ale rok je nejistý!?

<sub>Svoboda, Bohumil, Polc, Jaroslav, V.: Kardinál Josef Beran
Vydalo nakladatelství VY&SEHRAD v roce 2008

foto: www.ivysehrad.cz</sub>