A tak se stane, že v televizi spatříme zdálky půvabnou třicátnici, a až neúprosná přibližující se kamera odhalí, že na této dámě silně zapracoval plastický chirurg. Jednoduše vidíme zas další padesátnici, která dala přednost skalpelu před přirozeností.

Když se ale žena v 19. století provdala, musela okamžitě změnit své vzezření v tom smyslu, že si nemohla dovolit nosit to, co mladé dívky, a týkalo se to nejen oděvu a účesu, nýbrž i celkového vystupování. Prostě vážená paní radová nesměla vypadat jako by byla svojí dcerou. Jen mladé vdovy občas uvolnily stavidla lehké frivolnosti, za což se dočkaly společenských odsudků a mravokárných článků v tehdejších magazínech.

Dnes si s něčím podobným nikdo hlavu neláme. Móda se natolik uvolnila, že na pláži na Mallorce klidně potkáte šedesátiletou Britku s culíčky na hlavě, tetováním na zadnici a v bikinách (můj autentický zážitek). A já říkám, proč ne, ať se každý obléká podle svého vkusu.

Bohužel ne vždy zůstane pouze u oděvu. S mladistvým vzhledem ženy mnohdy přebírají i adekvátní chování. A tím už se ocitají na hranici důstojnosti. Protože poskakující diblík neurčitého věku se zasněným pohledem působí směšně za všech okolností. Bohužel ale podobné chování na muže tzv. zabírá.

Jak mi ostatně vysvětlil můj partner, silnější pohlaví v sobě skrývá kód – slabším musíme pomáhat. Vypozorovala jsem totiž, že ony diblice ve skutečnosti slabé nejsou, často se jedná o povahy v jádru rázné a sobecké, ale jakmile se ocitnou v mužské společnosti, začnou mrkat očičkama, mluvit slabým hláskem, usmívat se přímo sluníčkově a poskakovat, čili vyšlou do světa signál - přestože mám tři dospělé potomky, jsem vlastně malá a bezbranná a proto mě musíte chránit.

Za úplně nejhorší stav lze považovat, když si dotyčná přesně odpozoruje způsoby náctiletých, a se vším všudy je kopíruje. Liší se jedině tím, že náctileté zmítají často různé komplexy, za to diblík se snaží přesvědčit okolí o své neodolatelnosti a ještě se nechá oslovovat zdrobnělinou křestního jména.

K tomu se ostatně váže asi půl roku stará příhoda. Jedu tramvají, a za mými zády zaslechnu nadšené: „Kačenko“. Nedá mi to se neohlédnout za hlasem - hledí na mě asi třicetiletý muž. Pak se podívám jeho úhlem pohledu, abych viděla Kačenku.
A v tom okamžiku nastává mírné zděšení. Ačkoliv jsem vnitřně očekávala křepkou dvacítku, nevím, jak to uctivě napsat, dívám se spíše na bujnou zralost, tedy čile třepajícího se diblíka, jenž gymnázium opustil nejméně před čtyřiceti lety.

Abych ale diblíkům nekřivdila, tyto postmenopauzální divošky (přívlastek jsem si pro jeho půvab vypůjčila od jednoho kolegy) svůj image mladice pečlivě pěstují. S nadšením se vrhají do různých aktivit a proto se některé vlečou ve třicetistupňovém vedru s bruslemi na Ladronku, jindy zas v dešti na cyklistický výlet. Inu v „mládí“ přeci člověk provádí bláznivé věci!

Nejen z knih známe pojem - umění stárnout. A každý věk přináší své klady i zápory. Žena nerespektující svůj věk se i v dějinách stávala terčem ironických poznámek nejen v životě, ale i v literatuře, kde se na tomto základě postavila zápletka řady děl.

Nicméně i dnes se můžeme ptát, proč na straně jedné máme zralé ženy, jež ani po staletích nesníží svou úroveň ve prospěch výzoru ála naivní divoška, a proč na straně druhé muži stále svým způsobem přitom k takovým ženám inklinují.

^{Foto: bleskove.aktualne.cetnrum.cz (nejútlejší pas na světě)}