Každý příběh představuje
souboj emocí, který autorka rozehrála ve dvou rovinách. Jednak v oblasti
vnější a to především mezi matkami a dcerami, a pak se samozřejmě věnuje
niterním pocitům, při kterých se našimi hlavami prohání myšlenky, které nahlas vyslovíme obtížněji nebo je raději vůbec nevyřkneme. Claire Castillon tyto situace ovšem přenesla na papír a mnohým z nás tak poskytla zrcadlo sebe samých.
Jednotlivé povídky přináší určitý pohled na daný problém
buď z pozice matky nebo dcery, přičemž se tyto pasáže nepravidelně střídají, takže nemáte pocit čtenářského stereotypu, kdy očekáváte, že další povídka nabídne na střídačku pohled matky (nebo dcery). Rutinně nepůsobí ani výklad o možném počtu hrdinek. Příběhy totiž v podstatě jednoznačně nepoukazují na jejich množství. Může se jednat o jednu ženu, která vystupuje v roli dcery a pak v roli matky, ale stejně tak každý příběh může mít pokaždé jinou hlavní postavu. Pestrost zážitků, pokaždé jiný druh emocí nebo jiná životní etapa tomu rovněž napovídají.
Autorka převážně užila
formu vnitřního monologu, kdy poznáme, jak matka či dcera v určitých okamžicích uvažují, čímž rozklíčujeme, proč pak jednají tak, jak jednají. Tyto situace pak autorka odlehčila formou
ironie,
nadsázky, či
drsnějšího humoru a mnohdy se příběhy podobají spíše divočejším představám (jako např. útěk z porodnice a nechat tam své čerstvě narozené dítě jenom proto, aby se manžel nedověděl, že má potomka). Charakter hlavních hrdinek tomu ostatně napomáhá – matky zde představují tak trochu majetnické ženy a dcery zase rebelky, které rády vzdorují autoritám.
Další devizu knihy představuje vývoj některých příběhů. Nejedná se o prvoplánové vyprávění. Pasáže nabízí napětí a přináší indicie, díky kterým tušíte, jak příběh dopadne, pak ale nastane obrat, který nečekáte a
závěr povídky dopadne úplně jinak.
Jazyk (v tomto případě má vliv i překlad), kterým je kniha napsána, patří také ke kladným stránkám svazku. Autorka neužívá zbytečných slov, nesnaží se romanticky přikrášlovat a nepitvá se v jednotlivých situacích.
Havěť představuje soubor mini příběhů, které mnohdy s nadsázkou poukazují na složité peripetie, kterými si ve vztahu matka – dcera obě aktérky procházejí. Nepředstavuje psychologickou analýzu, anebo ryze ženský román o vyhrocených vztazích. Představuje něco mezi tím. Claire Castillon dala dohromady knihu, která čtenářkám(čtenářům) možná pomůže propříště brát věci s větším nadhledem nebo alespoň vyloudí úsměv na jejich tváři.
Ukázky z knihy:
O matce:
Kdekomu nenápadně prozrazuju, že určitě umře, protože je strašně nemocná. Mám pocit, že ji to může omlouvat ve všech situacích, kdy je směšná a já se propadám hanbou. (C. Castillon: Havěť, str. 111)
O manželovi:
Náš vztah setrvává na bodu mrazu, spíme zády k sobě, probouzíme se a vstáváme, aniž bychom se jen prstíkem dotkli, on se zamyká v koupelně, chleba si maže jen pro sebe a nenakrájí ho víc, než potřebují s Káčou. Vaří si svoji kávu, sám si pere, nakupuje si vlastní potraviny, popíjí své víno, odděluje své věci od mých. Na tom ale houby záleží, já mám Kačenku, svou nejlepší přítelkyni (dceru – pozn. red.). (str. 32)
Dcera: „Necháš mě na pokoji, ano? Držíš se mě jako klíště! Tady nemáš co dělat! Chováš se trapně, uboze, jsi chorobná, úplnej kretén, slyšíš?“ (str. 33-34)
Castillon Claire: Havěť, MOTTO, Praha 2008. Foto obálky: nakladatelství MOTTO (www.motto.cz)