V kabátě grafomana je určitě dusno. Čůrky po zádech kvůli nahrabané hromádce nic neříkajících písmen? Chmurná představa. Neumím ji kategorizovat, grafománii. Zkuste vařit švestkové knedlíky bez švestek. Blbost? Shluk bezobsažných slov je stejný. Právě přemýšlím (pokud tady někde je), zda není snadnější se s ní naučit žít.
Nedávno se mi dostala do rukou kniha
Kurta Vonneguta jr. Modrovous. Postava z románu Paul Slazinger, pyšnící se vydáním jedenácti románů, vede rozhovor se zdánlivě náhodnou příchozí Circe Bermanovou, další figurou na scéně, jež proklamuje, že chce napsat životopis svého zesnulého manžela.
„Každý si myslí, že může být spisovatelem,“ poznamenal s lehkou ironií Slazinger.
„Neříkejte mi, že je zločin, když to člověk zkusí,“ namítla.
„Zločin je myslet si, že je to snadné,“ poučil ji. „Když to ale vezmete vážně, zjistíte najednou, že je to nejtěžší dřina na světě.“
„Zvlášť když nemáte absolutně co říct,“ dodala.
Dlužno říct, že Circe Bermanová je civilní jméno v knize uváděné úspěšné autorky a scénáristky, píšící pod pseudonymem Polly Madisonová a má na kontě jednadvacet titulů. S nic netušícím Slazingerem by to praštilo o zem. O co jde? O přirozenou lehkost psaní člověka s jakousi invencí, zde tedy Polly a zběsilou upracovanost druhého, našeho Slazingera, který píše ze setrvačnosti a víceméně se od něj ani nic jiného nečeká. To ale neukazuje ještě na grafománii.
Holka s tím divným jménem zatím číhá za rohem, připravená naskočit do rozjetého autorova vlaku a zavalit jej za jízdy bezobsažnou materií slov a vět. Že to dotyčný nepozná je předem jasné. Že to ale poznají čtenáři, když už ne redaktor, je jasné taky. Jak z toho? Snadno.
Jít do pryč. Nakonec si to uvědomí i náš Slazinger. Ono to fyzicky nebolí. Klídek.
Ani se nebudu zabývat úvahou, zdali patříme za pletivo s ceduličkou, popisující neobvykle rozšířený živočišný druh. Ještě by si někdo myslel, že se k němu nehlásím. Pravda, někdy má cenu psát jen pro jednoho čtenáře. Jenže, proč s tím hned ven, že? Ze všech možných mánií se mi zdá tahle ještě nejpřijatelnější. Uznejte, že být postižen třeba kleptomanií je už devastační záležitost i pro rodinu. Psaní bych přirovnal k šachům. A to je hra, pokud vím. Hraničící s uměním. Umět kombinovat! Pro někoho hodně zajímavá, neřku-li napínavá hra. I pro mne. Ale neublíží.
Touhle naší hrou taky nikomu neubližujeme. A kdo si hraje, nezlobí.
Zdroj fotografie www.ok-zprava.cz