Australský černokněžník Cave
22.09.2008
Jaromír Komorous
Společnost
Většinou oblečený a většinou dobře. Rodák z Warracknabeal, narozen 22. 9. 1957. Zachmuřený výraz, rebelské uvažování. Čaroděj s naléhavostí. Přístupný ke spolupráci s každým, kdo posune největší tichomořský ostrov blíž k centru vnímání okolního světa. Duetem odstartoval třeba kariéru Kilie Minoque a dalším na albu Murder Ballads. Jeho vystoupení patřilo k nejsilnějším, co jsem kdy slyšel.
Austrálie figurovala v mém rozoumku na pozici nejmenšího světadílu světa. Nic víc. Hltaje knihy, pod kterými je podepsán Eric Lambert, nejdřív se vyloupli ze zeleného bushe australští vojáci ve srandovních helmičkách a stali se nejen mými hrdiny na dalších pár let. Pak bratři Wabi a Miki Ryvolové přivezli z ostrova svědectví ze světového potlachu českých trampů a u ohňů se začala zpívat píseň „Zvláštní znamení Woodcraft“. Promítala se „Horečka sobotní noci“ a hlavní ženskou postavu špičkově ztvárnila tehdy skoro neznámá Olivie Newton-John. A přišli bratři Gibbové a útočili na přední místa světových hitparád. Vypadali však hrozně vzorně. Svými falzety museli zákonitě oslovit jiné posluchače. Jestli si dobře pamatuji, neovládli ani naše mejdany, na nichž nešlo jen o pouhé klábosení. V té době mě daleko víc bralo australské legendární folkové trio Peter, Paul & Mary. Přicházely první zakázky k přetextování jejich repertoáru do češtiny. Ale pořád se nic nedělo. To musel Angus Young s kytarou přeskákat v krátkých kalhotách na křivých nožičkách přes jeviště. Po jedné, jak jinak. Bon Scott blahé paměti, pak chlapák Brian Johnson, mi nacpali do uší postupně nejspíš „Highway to Hell“ a AC/DC nad sebou roztáhli vlajku, které šlo věřit. A co myslíš? Sloveno. Zalíbily se mi australské zvláštní hory a začal jsem fandit Bohemce, protože má ve znaku klokana. Splašené roky. Sladce je dovršil Plzeňan Jan Řehula bronzem z triathlonu na olympiádě právě v australském Sydney. Pohled do vřícího moře pod pažemi plovoucích závodníků se slavnou budovou opery na břehu. Nezapomenutelné.
A do toho tenhle chlap. V rukou renesanční nápřah v podobě rozevřené náruče k veškerému umění a za sebou zřetelné stopy všeho, čeho se dotkl. Vždyť taky studoval uměleckou vysokou Monash University, než si po dvou letech řekl, že to stačí. Na scéně od roku 1984 a dozrál k ní přes Evropu, přes štace v Londýně a posléze v Hamburku. V hudbě mi přišel hozen trochu za čáru. Znáte to,“posled …, předpo …“ a všechny mince končící za čárou jdou rovnou do kasy. Do doby, než jsem naposlouchané texty začal vnímat víc než jen foneticky, mi ty písně přišly vyplavené ze dna oceánu. A najednou jsem našel melodičnost. Rockové písničkářství, no. Černou kolomaz z jeho muziky se mi vyčistit zcela nepodařilo. Literární činnost australského barda je neméně zajímavá. Vzhledem k zachycené písňové tvorbě lze poezii očekávat. Román ale vyžaduje větší „sicflajš“ a udivuje mě, že ve své vytíženosti k němu nalezl cestu. Že umí malovat, je v souladu se slovy z úvodu tohoto odstavce. Osobně si myslím, že by si poradil i se sochařskými dláty. Skladatel, scénárista, herec. Jeho román „A uzřela oslice anděla“ dává tušit, že Nick Cave má důstojnou alternativu na dobu, kdy si nikotinem definitivně zhuntuje hlasivky. Přeji si z celého srdce, aby dřív zešedivěl. Slyšet ho živě totiž jeho přesvědčivost umocňuje. Čaroděj.
zdroj fotografie:www.nick.cave.com