Kde že to vojáci jsou? V Egyptě, u 11. východního československého pěšího praporu, v roce 1941. Alespoň v novém, dlouho očekávaném filmu Václava Marhoula
Tobruk, který právě míří do kin.
Čeští i Slovenští vojáci, kteří po boku Britů, Australanů a Poláků bojují proti hitlerovskému Afrikakorpsu a jeho italským spojencům, chtějícím uchvátit severní Afriku, se v táboře připravují na skutečný boj. Během výcviku, odpočinku, sprchování i stravování divák poznává hlavní postavy:
mladého vojína Pospíchala (Jan Meduna), dlouho zamlklého Liebermana (Petr Vaněk), vojína-šmelináře Růžičku (Michal Novotný), notorického sukničkáře Janického (Matúš Krátky) i nenávistného a nenáviděného desátníka Koháka (Robert Nebřenský). Hned zpočátku Marhoul dává divákovi poznat, co se v učebnicích dějepisu nedočtete: že i mezi Čechy a Slováky existoval antisemitismus. Vojín Lieberman tak bojuje i proti nepříteli uvnitř vlastních řad.
Kdo od filmu Tobruk čeká historicko-geografický popis bitvy o libyjské přístavní město, které se na podzim roku 1941 stalo terčem urputných bojů a o jehož obranu se zasloužili i naši vojáci, bude zklamán. Velkolepé bitevní scény, podobné Spielbergovu filmu Zachraňte vojína Ryana, raději nečekejte, ušetří vám to pozdější zklamání. O poznání skromnější bitevní vřavy nezpůsobil ani tak mnohonásobně menší rozpočet filmu oproti hollywoodské mašinérii, jako spíše autorův záměr. Marhoul odmítl natočit dějiny bitvy a soustředil se na psychologii jednotlivých vojáků v pouštních podmínkách, sužovaných vedrem, nedostatkem vody, pouštními bouřemi, škorpióny, občasnými palebnými přepady nepřítele i vlastními veliteli. Podle svých slov se tak chtěl vyhnout glorifikaci československých bojovníků, jež by vedla ke zkreslení historické pravdy, a vybral si raději pravdivou stránku války, kde se nevyhýbá ani kontroverzím jako již zmíněnému rasismu či popravě zajatce. Záměrem filmu je podle něj také ukázat, jak tenká hranice se nachází mezi hrdinstvím a odvahou ve vypjatých situacích. Proto se válečný ryk omezuje na nezbytně dlouhou dobu a prostor a příběh filmu tak nabývá jisté nadčasovosti.
Abych však neodradil nadšené příznivce druhé světové války – válečné běsnění a výbuchy dělostřeleckých granátů jsou zobrazeny věrně, bez přidaných trikových efektů. Kvůli tomu český štáb do Tuniska, kde natáčení probíhalo, dovezl opravdový dynamit.
„Výbuchy vytvořené trikem by vypadaly všechny stejně a nevěrohodně,“ vysvětluje režisér, scénárista a producent Václav Marhoul. Trikových záběrů se však ve filmu dočkáme. Většinu z celkového počtu 405 jich ale oko diváka nejspíše neodhalí. Přesto záběry na plující lodě či loď v přístavu mohou svojí zřetelnou trikovostí trochu narušit celkový dojem a vyvolat otázku, zda jsou ve filmu nutné. Rovněž na některých místech příliš přesvědčivě nepůsobí ani Robert Nebřenský, jehož výkon coby záporného hrdiny balancuje na hranici divadelní přepjatosti.
Václav Marhoul v rámci herecké přípravy po vzoru Olivera Stonea či Clinta Eastwooda nahnal herce na opravdový osmidenní vojenský výcvik ve Vyškově, aby poznali život vojáků v polních podmínkách, vžili se do pocitů našich skutečných vojáků v Africe a aby si sáhli na dno fyzických i psychických sil. Nakolik je tato příprava na hercích vidět, nechť posoudí sami diváci. Marhoul prý dosáhl toho, čeho chtěl. K jeho, na české poměry drahému filmu (Tobruk stál 80 milionů korun; průměrný český film stojí okolo 30 milionů), bych měl ještě poslední a patrně největší výtku. Přestože – jak už jsem naznačil – má film vykreslit psychiku postav než bitvu, zdá se mi, že dějové schéma filmu poněkud pokulhává co do „odsýpání“. Po 45 minutách filmu se divák možná začne ošívat, zda kromě výcviku a osobních sympatií a antipatií vojáků se děj posune jinam. To napraví až přesun vojáků na bojovou linii před Tobruk. Ani zde se ale nedočkáme o moc víc plastičtějšího vykreslení psychologie postav, snad s výjimkou vojína Pospíchala při německém útoku na česká postavení.
Přese všechny nastíněné polemizovatelné nedostatky je Tobruk filmem, jenž určitě stojí za zhlédnutí. Válečné drama je na českém filmovém nebi jedinečné nejen svým zpracováním, v němž záměrně nehrají známé tváře a celý děj se odehrává v poušti, ale i přípravou. Film vznikal čtyři roky, od přečtení knihy Stephena Cranea Rudý odznak odvahy, již v roce 2004 Marhoul přečetl a jejíž námět ho zaujal, až po finální zaplacení rekordních nákladů teprve před třemi měsíci. Podrobnější informace najdete na
www.tobruk.cz. Rozhodně jde o dobře a věrně zpracovaný, byť fiktivní příběh, zasazený do reálií druhé světové války. A nebýt štědrých sponzorských darů Poštovní spořitelny, Ministerstva obrany ČR, České televize a dalších, zřejmě bychom šli na film natáčený na písku v ateliéru a s dvěma dobovými puškami. Pokud vůbec.
na fotografii:
Režisér Václav Marhoul udílí hercům pokyny před záběrem.
zdroj fotografií: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/tobruk/fotogalerie.php
