Litografie – aerovka výtvarnictví
16.09.2008
Jaromír Komorous
Společnost
„Cink, cink, ratata, aerovka uhání …“. Tu písničku si možná ještě pamatujete. Jestliže autíčko Aero 30 se stalo lidovým vozítkem své doby, pověstně pomalé, ale spolehlivé, pak totéž můžeme říct o grafické technice, litografii. Dostala se, přiznejte, i k vám do pokoje.
Litografie zpřístupnila výtvarné umění doslova masám. Když se rozhlédnu, dělá ji každý, kdo udrží štětec či rydlo v ruce. Nejzajímavější na tom shledávám, že tvůrce, bez ohledu na původní formu díla, se výroby grafického listu zhostí osobně a jeho konečnou podobu si setsakramentsky ohlídá. 200 ks exemplářů z jedné předlohy byla etická mez, za kterou výtvarník nešel a které byl ochoten signovat ještě jako grafický originál. Pokud neztratil dobrovolně přehled o namnožování svých děl. Salvador Dalí mě napadá ze světově proslulých malířů. Ale když se podívám po bytě, jistě nebude sám.
Pražský rodák Alois Senefelder, vynálezce projednávané techniky, myslel jednoznačně na její využití při ilustraci knih. V současné době se používá ve výtvarnictví jen pro výrobu výsledného grafického listu. Zajímavá je určitě technická vybavenost pracoviště.
Základní požadavky na vyhotovení obrázku nejsou zrovna zanedbatelné. Absolutně rovný a hladký povrch tzv. tiskové formy zaručoval a zaručuje vybroušený jemnozrnný vápenec. Na rytiny se používají měděné desky.
Lithos, řecky kámen, grafein znamená tisk. Odtud název. Kamenné desky jsou až 10cm silné, manipulace s nimi pěkná
zabíračka. Preciznost při práci se u výtvarníka předpokládá, trpělivost jakbysmet. Uvidíte-li někde v galerii litografii, všimněte si rozměru. Dílka se neustále zmenšují, ochota vláčet se s kamenem klesá a jiná cesta není. I práci s jeho přípravou nelze opomenout.
Při nanášení jednotlivých barev hraje velkou roli rozdělení na tisknoucí a netisknoucí plochy. Namaštěné tisknoucí plochy přijímají mastné barvy, ostatní jsou navlhčené vodou a barvy odpuzují. Na reakci mastných a nemastných míst je to postavené. No a na koleně to neuděláte.
Grafické lisy se odkazují následujícím generacím podle vztahu ke kumštu. Rozhodují se jak sedláci nad polem, výtvarníci.
Běžně je vidět u lisu dvougenerační společnost. Nezištné předávání zkušeností je většinou pýchou malujícího veterána. On už v nějaké galerii visí a ohledně rad má co poskytnout.
U grafických lisů si malíř rád povídá. Na rozdíl od stojanu s plátnem, na kterém se cosi rodí. Tam vládne soustředěnost, nedůtklivost. Vyklidit hřiště! Rychle! Bleskový pohled na plátno a pryč! Maximálně poznamenat, že prsa má ve skutečnosti větší. Kdo? Ta paní, přece.
Zdroj fotografie v úvodníku www.cs.wikipedia.org
dole www.trebbia.eu
Oldřicha Kulhánek: Speciální dialog 2
litografie předního českého výtvarníka