Hudba Leoše Janáčka je nesmírně bohatá a hudební nastudování, jehož se zhostil dirigent Ivan Pařík umožňuje interpretům na jevišti rozkošatělý přístup k rolím. Na jejich ztvárnění má rozhodně vliv režie a potlačení černobílého vyznění jevištních postav má režisér Jan Burian v krvi. Kostelnička je navíc srdeční záležitost naší operní divy už řadu let a její úspěchy ve světě právě s touto postavou jsou známé. Připomeňme jen, že
doma za ní už dvakrát získala sošku Thálie. Podruhé, v roce 2005, byl na stejnou cenu nominován i Tomáš Černý, skvělý partner na jevišti i teď. Jeho Laca Klemeň je pro režiséra radostí a pro diváka požitek.
Vracím se neustále k partituře. Že Janáček patří mezi české trojhvězdí (Smetana, Dvořák, Janáček), je známé po celém světě. Že Janáčkova hudba je z té trojice nejnáročnější mi snad taky někdo odsouhlasí. Pustit se do velkého lidského dramatu, jímž jistě setkání Kostelničky a Jenůfy je, potřebuje odvahu. Janáček si vzal za předlohu drama Gabriely Preissové a sám si napsal podle něj libreto. Složil hudbu. Prvoposlechová není ani náhodou. Její nesporný úspěch ve světě je tedy odvislý od její interpretace a pak tedy obrovské díky za skvělou reprezentaci.
Její pastorkyni proslavil už v roce 1916 v Národním divadle svým nastudováním Karel Kovařovic. Premiéru měla v roce 1904 v Brně. Mluvím o tom proto, že stoletá opera umí být neskutečně současná a jak se ukazuje i v jiných žánrech, zmínka o datu zrození u hudby může být považována za stejné faux paux jako u zajímavé ženy. Při každém poslechu objevím další folklórní prvek z Janáčkova zázemí a pokud ho přináší světový soprán, těžko se ubránit nadšení. V mém případě i dojetí, když si uvědomím první působiště Evy Urbanové.
Z průběhu festivalu bych rád upozornil na představení
Hrdina západu od Johna Millingtona Synge, kterou uvedl Činoherní klub, Praha v Komorním divadle.
Soubor za ni získal cenu Alfréda Radoka 2007. Hra je označována za komedii, já jí nazývám tragikomedií. Nastudování pořád ještě mladého režiséra Ondřeje Sokola mě zbavuje vnitřních polemik a dává mi zapravdu. Holedbat se po vsi otcovraždou (o to jde) za jen komické nepovažuji a reakce divadelní vsi je se mnou zajedno. Jmenuji překladatele Martina Hilského. Způsob, jakým si poradil s angličtinou osázenými keltskými prvky je hodně citlivý a erudovaný zároveň.
Že mé informace z festivalu zůstanou kusé se dalo předpokládat při seznámení s programem. Zcela mimo jsem musel nechat jihoevropská divadla, slibující mimořádný zážitek. Obával jsem se nesoustředěnosti.
Hráli v mateřštině a inscenace byly doprovázeny titulky přímo z jeviště. &Spatně vidím. A šmytec.
zdroj fotografie: www.evaurbanova.com/cz