Zmocňuje se mě závrať, vzpomenu-li si, jak před půldruhým stoletím Jaroslav Vrchlický vzdával hold modernitě dusajících lokomotiv a zároveň uzemňoval své básnivé vzlety výzvou „dolů křídly“. Čemu pak by se měl vzdát člověk na prahu 21. století, když se blíží čas, v němž i vlaky budou jezdit elektronicky?

Už od základní školy jsem byl podvědomě veden k poznání, že pokrok je obecně znamenitá věc, že každý pohyb jiným směrem značí buď nešťastný omyl nebo trestuhodné zpátečnictví. Nezkoumal jsem pojem pokroku a zařadil jsem si ho do mozkových zásuvek jako nesporný klad. Pokrok byl kmenem zdravého stromu a všechny větve přebíraly jeho sílu a ztepilost. Takže i vše, co bylo pokrokové, měl jsem přirozeně za dobré. Až poslední dobou jsem začal pojem přehodnocovat a důkladně jsem tak zaviklal kořeny do mozku vrostlého předsudku. Ani ne tolik pohledy napříč dějinami lidstva, spíše vlastní zkušenosti mi brzy ukázaly, že není pokrok jako pokrok, že je totiž nesmírně důležité brát v potaz, k čemu chce pokročit.
Když jsem nastupoval na univerzitu, užívaly se ještě výhradně plachty a vlastnoruční zápisy do předmětů. O dva roky později jsem už měl tu čest být pokusným účastníkem přechodu k elektronickým zápisům. Zdálo se mi to oprávněně nevyhnutelné, protože počítačové sítě, od chvíle, kdy byly rozhozeny kučeravým geniem v brýlích, rozpínají se jménem pokroku čím dál šíře a že bylo otázkou času, kdy se do nich lapí i na filosofické fakultě (pozor, nacházíme se době, kdy my sami chytáme síť, místo čekání, až ona chytí ona nás). Najednou si každý student musel projít sítem elektrifikace, musel za každou cenu někde existovat virtuálně, musel mít své heslo, jakousi osobní vstupenku, jíž byl vybaven k pobytu ve virtualitě. Ta trvá a ještě v ní přituhuje. Studentu často jedno heslo pro život nestačí, stává se, že musí pro různé evidence existovat několikrát a tím zmnožuje své bytí a žije dle přísloví: „Kolik znáš hesel, tolikrát jsi člověkem.“ Jistě, ušetří se mnoho papíru a „lítání“ s nimi od šimla k šimlovi, vždyť elektronické kanály propůjčují virtuální křídla a umějí prostupovat stěnami! Jenže pokrok, má-li si zasloužit ocenění, nechť člověku něco ulehčí a nestaví mu do cesty další překážky. Když už dáme do pohybu nově vynalezený stroj, je ještě třeba zapřáhnout ho do pevného postroje a poslat do správné dráhy, aby sloužil jen tam, kde může být prospěšný. (Vzpomínám si na Císařova a Pekařova golema)

Zdá se, že na mé mateřské „fildě“ se pokus vymkl, že se tu s dopadem sítě dosud nedokázali smířit; jako by si místo pomocníka do filosofické říše zavlekli monstrózního draka bez tvaru a určitelného počtu hlav. A není hrdiny, který by hlavy zutínal, a ani webmastera, jenž by draka zkrotil a zapojil do práce. Sítě se hroutí, tu jsou vyprázdněné, tu přeplněné, zlobí, provokují, zadrhávají se a chovají se škodolibě. Ne náhodou sekretariát přijímá častokrát ty oběti pokroku, kterým elektronická obluda plive blesky přes jinak hladkou studijní cestu. Nechci křivdit roztomile bezradným filozofům, sám se počítám mezi laické myslitele, a s pochopením shlížím na naše zápolení s kukačkou elektroniky. Ale nepochybuji, že na technicky zaměřených fakultách, už od pradávna monstrum mašíruje v chomoutu, v němž poctivě táhne svou síť zaheslovaných studentů. Jistě ho zkrotili, když bylo ještě ve vejcích!

Pokračování zítra
_{Obrázek: http://reklama.visible.cz}