První díl: (klikni)

Toho času, kdy jsem se vrátil k obvyklému psaní dopisů, uvědomil jsem si, že pokrok je vždy bezcitnou záležitostí. Nesmí se totiž ohlížet za sebe, jinak by už nebyl pokrokem. Ať si padnou ti, kdo jsou jeho vítězným skokem překračováni, ať si pláčou ti, kdo se zpytavě dívají zpátky! Tady se vystoupalo o další schůdek a vrátit se by byl hřích proti rozumu. Vynalezli jsme lokomotivy? Odvykejte povozům. V sedle budete brzo pro smích. Vynalezli jsme automobily? Bicykl nechte v kůlně na dříví. Ušili jsme džíny? Tesilky naskládejte žebrákům do klobouku. Vynalezli jsme e-mail? Zahoďte dopisní papíry a přeměňte v muzeum tajné šuplíky, kde ještě žloutnou milostné liebesbriefy vašich babiček. Vynalezli jsme mobily? Přestřihněte šňůry bakelitových sluchátek a věnujte je Machovi a &Sebestové... Skutečný zvonek bijící kovem o kov už málem neuslyšíte. Smiřte se s tím, to je pokrok.

Jenže někdo je vzpomínek milovný a dobře ví, že každý pokrok představuje svým způsobem i loučení, loučení s odcházející epochou. Smířil jsem se možná, že je asi navždy údělem evropanské civilizace, že si v honbě za praktickým ulehčováním života přitěžuje v jiných oblastech, což musí řešit jen dalším ulehčením a tak dokola. Točí jako spirálový vír, který nakonec zachvacuje veškerou společnost i její epochu, ale není jisto zda stoupá za ušlechtilým cílem a do jakého absolutna se jeho špička vůbec zanořuje (má-li vůbec konce.)
Přemýšlím, jak bychom my, potomci kutilů a rozumem opilých osvícenců asi přijali, kdyby se náhle měl pokrok rozpohybovat opačným směrem. Museli bychom vynalézat všechno pozpátku a již vynalezené úmyslně zapomínat (říkal bych tomu procesu „anti-krok“, už proto, že v tom zaznívá ozvuk antiky). Znovu by se dal patentovat drátový telefon, modely automobilů by brunátněly a motory se stávaly těžkopádnými, znovu by někdo objevil kouzlo tranzistoru a vinylových desek, auta, vlaky, letadla by zpomalovala, vzdálenosti by se dloužily a člověk by s radostí víc a více namáhal. Války by se stávaly lidštějšími, zapomněli bychom postupně recept na atomovou pumu, bombardéry, granáty, bojové plyny a vynález ručnice by byl blaženým zážitkem pro pěší pluky. A kde že bychom anti-krok zastavili? U vynálezu kola a pazourku? Třeba. Jen by bylo nutné se v tom bodě zeptat, nakolik jsme ve sledu zapomínaných objevů zapomněli být šťastní. Experiment anti-kroku stejně nelze doporučit. Mám hrůzu domýšlet, že by se musely pozpátku rolovat i politické dějiny...

Pokrok tedy přijmout musíme, aspoň jako společnost ve své době, ale kupodivu mu nemusí podlehnout jednotlivec, není-li mu zrovna po chuti hnát se povinně dopředu. Jinými slovy, může se učinit tak podivným a své době nepohodlným, že se vynasnaží chodit „dopředu pozpátku“, pokud zrovna nemá ve spíži stroj času. Nejsem chorobný snílek, ale často mám takové nutkání vydávat se dopředu pozpátku, stýská se mi například po první republice, i když jsem ji nezažil a kdybych měl odvahu přikrášlit se trochu de mode, promenoval bych po nábřeží v cylindru.

Chovám sice v podezření vše, co lpí příliš na hodnotách materiální povahy, nemohu se ale zbavit tísně z toho, jak nás elektronizace světa oddaluje působení hmotných předmětů. To pro mě není planá obava. Nejde mi z mysli, co kdybychom se jednou odhmotnili sami a stali se jen duchy plovoucími kanály internetu, rozumějící se už jen čirou telepatií bez překážky jazyka? Proto čím dál častěji sahám po tužce, které drhne o papír, když pro někoho píše vzkaz, anebo místo cestování autem volím túru pěšky po zemi, která tvrdě odpovídá na každý můj krok, aby mi připomněla, kam patřím. A kdybych byl praktičtější a uměl přežít jako poustevník, chopen ještě vynajít v miliardovém hemžení světa pastvinu bez otisku lidských stop, i přes nechuť k balení hned bych hned naplnil kufry a vyrazil.

Jenže bych nevydržel bez počítače! Píšu do něj téměř vše, na psaní rukou jsem rezignoval ve svých šestnácti, nechtěl bych kometami škrtanců týrat papír ani zrak čtenářů a vůbec je rychlejší, když ťuknu do klávesy a znak se krasopisně zobrazí sám... Takže vida - nejsem úplný zpátečník, i mě cosi zavazuje pokroku a já mu na závěr vyjadřuji vděk za tento článek počatý cestou elektronickou.

^{Obrázek: http://www.topnews.in}