Slavnostní úvodního slovo nepatřilo nikomu jinému, než Ludvíkovu kamarádovi, herci Miroslavu Donutilovi, jehož manželka proslulý Café-bar vlastní. Mezi těmi, kteří přijali pozvání, nechyběli známé tváře českého showbusinessu; za všechny uveďme Kateřinu Hrachovcovou, Jana Kanyzu, Nelu Boudovou nebo hvězdu seriálu Ordinace v Růžové zahradě, Ivanu Jirešovou.

Jakuba Ludvíka patrně není nutné blíže představovat. Pokud přece jenom váháte, kdo že tento vysoký muž s motorkářskou image je, zkuste přečíst malá písmenka po straně fotografie vaší oblíbené mediální hvězdy. Dost možná přečtete právě výše zmíněné jméno. Dnes bychom jen stěží hledali nějakou významnou českou osobnost, která ještě nestanula před objektivem Jakuba Ludvíka. On sám prý přesný počet svých „zákazníků“ nezná. Jisté však je, že jich bylo hodně a také to, že rozhodně nebyli poslední.

Ačkoliv někteří „odborníci“ drtí práce Jakuba Ludvíka neúprosnou kritikou, veřejnost evidentně jejich názor nesdílí, a tak sláva někdejšího asistenta v portrétovém ateliéru stále stoupá. S pohledem na každý z černobílých portrétů není těžké pochopit proč. Fotografie takových ikon jakými jsou Lucie Bílá, Jiří Bartoška, Lucie Vondráčková,  Michal Malátný nebo Veronika Freimanová, v pózách všedních i nevšedních, mají svoje nenapodobitelné kouzlo a člověk jen těžko opouští pohledem každou z nich.

Využili jsme příležitosti a položili Jakubovi několik otázek:

Pamatujete se ještě na svoji první fotografii?

J.L: Moje první fotky, když to vezmeme na známé lidi, to byla například Iveta Blanarovičová, Kateřina Brožová. To byly holky, který jsem prvně portrétoval, když jsem začínal.

A kromě slavných lidí? Kdy jste si poprvé řekl: „Tahle fotka je dobrá, chtěl bych se stát fotografem?“

J.L: Ono to mělo dlouhodobý vývoj. První vernisáž, kterou jsem tehdy udělal, bylo focení pro značku Versace. To byl vlastně takovej odpal mojí kariéry. Ty fotky byly dělaný ještě na plátno, což má dodneška pro mě velkou hodnotu. Navíc to pro mě možná určilo i to, že jsem chtěl vždycky na výstavy dělat jen černobílou fotku.

Proč se věnujete portrétu a nefotíte například krajinu?

J.L: Krajinu nefotím, protože to neumím. Myslím, že je spousta fotografů, kteří to uměj a nedovolil bych si jim fušovat do řemesla.

Zaujala mě vystavovaná fotografie s Jiřím Bartoškou, na níž třímá, pro něj takřka neodmyslitelnou, cigaretu. &Slo o umělecký záměr nebo ani pro vaše focení oblíbené kuřivo neodložil?

J.L: My jsme s Jirkou Bartoškou dělali hrozně moc fotek. Pro každou výstavu prostě uděláte výběr, nafotíte dvěstě, třista fotek a z toho vybíráte deset, který pořád tak nějak kolují. Já jsem si řekl, že toho Jirku chci obnovit a v tomhle výrazu se mi hrozně líbil. Takže se jedná o obnovenou fotku, která má dneska premiéru.

Jak jste přišel na tento prostor (kavárna Platýz, pozn.aut.)?

J.L: Díky Mirkovi Donutilovi, který mě uvedl do pořadu Na kus řeči pro Českou televizi. Tam, ve své podstatě, zval legendy z oblasti umění a sportu a vlastně mi umožnil, že jsem ty lidi mohl portrétovat. Tak jsem se dostal k těm největším bardům české kultury. Mezitím vznikl Platýz a na jeho otevření jsme s Mirkem udělali první vernisáž. Dneska tady mám už svoji třetí výstavu a myslím, že tyhle legendy nepatří nikam jinam než sem-už kvůli Mirkovi, který celou spolupráci vymyslel a dal mi možnost.

Existuje nějaká galerie, kde byste chtěl vystavovat?

J.L: Já nejsem moc vystavovací člověk. Myslím, že jsem spíš takovej řemeslník. Nepovažuju svoje fotky za až tak velký umění. Beru to tak, že něco tvořím, něco umím a budˇ se to líbí nebo nelíbí. Řekl bych, že jsem takovej dělník fotografie. Já se nepovažuju za umělce, já se považuju za člověka, který dělá fotku, která se povede, resp. musí se povést, protože potom ti lidé jsou ochotni za mnou přijít sem do Platýzu.

Existuje ještě někdo, koho byste rád vyfotografoval a doposud se vám to nepodařilo?

J.L: Takových lidí je samozřejmě spousta. Podle mě je to i otázka toho, co člověk fotí; co fotí v Moskvě, co fotí v Londýně, v New Yorku, všude tam, kam se dostane. To není jen o fotografovi, ale především o týmu lidí, o manažerech, který pro něj pracují a kam ho dokážou dostat.

Kdo vás inspiruje? Máte nějaký vzor?

J.L: Můj velký vzor je Peter Lindbergh nebo Helmut Newton se svojí černobílou fotkou. Jde o to, že každý fotograf má na každýho člověka jiný pohled a ve svý podstatě ti všichni lidi nafotí spoustu fotek a u každýho fotografa je úspěch, který fotky přežijí, ke kterým se budou lidi vracet. Třeba fotka s Luckou Bílou (ukazuje na portrét zavěšený nad vchodovými dveřmi kavárny) je focená šest let, sedm let zpátky a Lucka se k tý fotce vrací. Dokonce mi kvůli ní volala a použila ji do programu na novej muzikál Carmen, což má, podle mě, určitou hodnotu. Tím se dokazuje, že ta fotka byla nadčasová a to, že se lidé k těm fotkám vrací, je pro mě největší ocenění.

Máte nějakou milou vzpomínku, kterou si rád vybavujete?

J.L: Na každý focení je nějaká vzpomínka. Každý z těch setkání je pro mě silný a důležitý. Neumím říct ani vyzdvihnout jednoho člověka. Můžu jenom říct, že jsem pyšný, že jsem dokázal tolik lidí nafotit, že oni s tím souhlasili, že jsme spolu mohli pracovat. Na to, že jsem mohl ty lidi poznat jinak než z televize, pracovat s nimi v ateliéru. To je pro mě ocenění z téhle práce.

Děkujeme za rozhovor!

Pokud chcete vidět fotografie Jakuba Ludvíka na vlastní oči, navštivte v těchto dnech Café-bar Platýz na adrese Národní 37, Praha 1. Výstava Legendy umění a sportu potrvá do konce prosince.

foto v uvodniku: www.krasnapani.cz
foto v článku: Kateřina Sovová