Nikdy předtím jsem si nepomyslil, jaké mezi nimi mohou být, díky pohlaví, rozdíly. Například Alenka odmalička spinkala, sotva ji maminka nakrmila a uložila do postýlky. Kdežto Martínek se s chutí nabouchl, rozvalil se v peřinkách a začal plakat.
Opravuji: řvát!
Zpočátku jsme myslili, že ho něco trápí, bolí, ruší nebo rozptyluje, takže jsme se mu snažili vytvořit pro spaní ideální podmínky – všechno zbytečné. Společně s ním jsme stejně usínali každý den až k půlnoci.
Jedna z babiček, která k nám přijela na návštěvu, tehdy moudře pravila:“Pláče do roka, nebude potom!“
Jenže našemu Martínkovi šlo už na třetí rok a každý večer řval jako pominutý. Nedalo se nic dělat. Uložili jsme ho do kočárku a za tmy jsem ho pak vozil ulicemi našeho města, než usnul.
Jednou proti mně takhle před půlnocí vyrazil neznámý muž. Také před sebou tlačil kočárek. Když jsme se měli minout, zastavil se, pohlédl na mé fňukající vozidlo a zeptal se:“Máte taky takového vola jako já, co ne a ne usnout?“
Ostýchavě jsem přikývl. Trochu ho to asi povzbudilo, protože zvedl výstražně prst a řekl skoro tajemně:“A víte, co ten náš ke všemu říká, když se ho zeptáme, jak dělá mašinka?“
„&S š š š…hůůů?“ pokusil jsem se o správnou odpověď.
Ale i v té noční tmě jsem postřehl jeho záporné zavrtění hlavou. „Ne! Podle něho dělá mašinka: šikataka, šikataka, šikataka!“
„Na tom snad není nic špatného!“ namítl jsem smiřlivě.
„Není, jo? Jenže kluk, kterej takhle říká mašině, mohl mít taky tátu Japonce!“
Křečovitě jsem se zasmál:“To má být legrace?!“
„Ne! Legrace to možná bude příští týden , až si přinesu z nemocnice výsledky testů našich DNA! Dobrou noc, pane naivko!“ rozloučil se ne právě zdvořile se mnou.
Další noci jsme se už spolu nepotkávali. Kdoví, jak jim dopadly ty testy.
S kluky je občas trápení. To holčičky jsou jiné!
Jako třeba naše Alenka! Nebyly s ní nikdy žádné problémy. Dokonce ani tehdy, když začala chodit do školy. Jednou, to už chodila do druhé třídy, mi připravila ale příjemné překvapení.
Přišel totiž den, na jaké se těšívám dodnes. Ráno odešla jako obvykle do školy a její maminka jela s Martínkem na nějakou povinnou prohlídku k dětskému lékaři. Zůstal jsem doma sám, ááách…, ta pohoda! Mohl jsem se věnovat jen své milované práci.
Ano, mohl, ale pouze do půl deváté! Tehdy jsem zaslechl harašení zámku v našich domovních dveřích. Než jsem vstal od stolu a doběhl do předsíně, svlékala se tam už naše vzorná školačka. „Co tady děláš?“ zvolal jsem na ni vyděšeně.“Vy nemáte školu?“
„Máme!“ utrousila slovíčko Alenka.
„Tak proč tam nejsi?“
„Naše paní učitelka je nemocná.“
„A to k vám za ní nikdo nepřišel suplovat?“
Dcerka se na mě podívala a pak pronesla s opovržením:“Jo, přišel. Vlastně přišla! Učitelka z první třídy. No uznej, tati, co ta nás, druháky, může naučit?!“
Nepokoušel jsem se jí její názor rozmlouvat. Třeba měla pravdu.

^{Zdroj foto: nellore.blog.cz}