Máma, táta. A co dál?
09.11.2008
Jaromír Komorous
Literatura
Nosíme v hlavě slova, jež naše děťátka prvně vypustila do světa. Někteří z nás pamatují, z vyprávění, jistě, slovíčka, jichž se dopustili oni sami. Tipnu si nejčastější. Máma, táta, bába, děda. Papapa, papu a bác. Pomůcku k dalším nahlížíme právě teď.
Kolekce malých knižních skládaček První slova – 4 knihy v boxu z nakladatelství Fragment tedy trochu navádí. O první slova, aspoň v Čechách, rozhodně nejde. O ty druhé v řadě ano. I když domovina, prostředí vůbec, si k tomu řeknou své. Městský kluk brzy řekne auto, kluk ze stájí asi ihahá. Knihy mají svůj dílčí název s jednoznačným rozdělením dle převažujících zájmů malého človíčka. Doma; Na dvoře; Ve městě; V Zoo. Knihy jsou svázané po šesti tuhých listech, na každé straně obrázek s velkým jednoznačným popisem a je jasné, že autoři o nějakém experimentu mohli leda snít a jakési pokusnictví se ani nežádá.
Jen pár maličkostí. Knihy jsou to přece účelové a dá se předpokládat, že rodič-pedagog zamává (na znamení svého poznatku) nad hlavou jinou vlajkou než rodič-výtvarník. Co ale rodič, dosáhnuvší jiné specializace a dívající se na dílko nejspíš prizmatem praktika?
Zpochybnil bych titul Na dvoře a nahradil jej jiným. Venku. Málokteré děcko má výhodu zázemí venkovského dvora a přesto očekáváme jeho aspoň základní orientaci mezi zvířátky. Zpochybnil bych barvy na paletě výtvarníka. Zatímco na stránky uvnitř knížek přichází poučen a jednotlivé objekty maluje jasnými, transparentními barvami, obálky mu vycházejí v pastelových odstínech a zdaleka nejsou tak výrazné, jako ty po otevření knih.
Zpochybnil bych, nikoliv výběr slov (ten musí mít každý jiný), ale jejich vypodobnění. Nelíbí se mi dort jako hamburger, vana z doby babičky, autobus. Jsme u nás doma a nevím, proč Cipískovi napřed vysvětlovat, že ne všechny autobusy na světě jsou nutně dvoupatrové. Nejlíp vychází titul V Zoo. Tu pohledem velkého malého kluka hodnotím nejlépe.
Po přečtení údajů na obálce boxu není o čem pochybovat. Vytištěno v Číně. Neznám hračku od Velké zdi, ke které by se různé evropské, potažmo naše expertizy, vyjádřily bez připomínek. V zemi, jež na zahájení olympiády pustí do světa playback na otevírající se ústa malé holčičky a považuje to za normální, je možné všechno.
Ještě, že mé oči jsou v tomto ohledu naprosto zbytečné a ty malé to netrápí. Obrázky s popisem rozhodně svou úlohu zastanou a ten prcek stejně zrovna zkouší (jako zatím u všeho) zda přemůže vazbu těch knížek a jednotlivé stránky od sebe oddělí. Prostě, zda je roztrhne. Promiňte, jdu na něj.
Vydalo nakladatelství Fragment 2008
Zdroj obrázku:www.fragment.cz