Stalo se nevídané. Svěrákovy povídky, umělcův vymodlený útěk k vlastním kořenům od úspěšného tažení třeba za Oscarem, při četbě promlouvají. Od první věty čtenáři naskočí autorův hlas, jeho dikce a barvy. Jde tak daleko, že je slyšet jeho smích, tam kde má být a někdy i kousek vedle. Vesměs premiérově vydané literární drobničky se rozšafně brodí polámanými lidskými srdíčky v nejrůznějších situacích. Jejich nositelé se mohou pyšnit krásným lidstvím, jež jim emeritní češtinář daroval do vínku. Charakteristické rysy uživatelů jeho šťavnatého rodného jazyka přicházejí samosebou. Mimochodem, dávat národu diktát přes obrazovku si nikdo jiný než pan Zdeněk Svěrák dovolit nemůže.

&Siroké spektrum nahlížených témat, překvapivé pointy každé jedné povídky. Zařadíte je asi mezi černý humor. Nevadí. Na konci útlého svazečku si stejně povzdychnete, že nemá pokračování. Během četby narážím na perly, jež aspirují na zápis mezi Svěrákovy citáty.

Spolutvůrce „největší osobnosti českých dějin“, Járy Cimrmana, nemůže napsat propadák. Podle výsledků zmíněné ankety je Zdeněk Svěrák dnes už opravdu „národní umělec bez portfeje“, bez jmenování, na které se on může zvysoka …

Jsem z generace, jež z Cimrmana odříkávala celé odstavce a některé repliky používala přednostně a ke všemu. Často jezdím autobusem do Prahy a zpět. Nasadím sluchátka a poslouchám notoricky známé hry ze žižkovského DJC. Občas se mnou zalomcuje smích. Není vždy synchronizován s přednášeným textem. Přichází v předstihu. V očekávání toho, co uslyšet musím. Už při druhé četbě Svěrákových povídek se dostavuje totéž.

_{Zdeněk Svěrák: Povídky
Vydalo nakladatelství Fragment roku 2008
Obálka www.fragment.cz}