A tak možná už za pár generací nebude třeba tak osvědčené řeči těla, abychom se kdekoliv na světě zeptali domorodce na odlet příštího letobusu, příp. zda nám nezištně půjčí svůj jediný, zato však spolehlivý dopravní prostředek, svou kozu. To je pro lidstvo jistě pěkná představa - konečně se zbavíme toho "prokletí Babylónské věže".

Tato unifikace má však i neblahý důsledek: vymírání jazyků menších. V lingvistice holt vládnou stejně tvrdá pravidla jako v přírodě, jen místo "sežer nebo budeš sežrán" tady platí "sejde z očí, sejde z mysli". Jazyku českému zatím bezprostřední smrt sice nehrozí, ale už nyní můžeme sledovat tu a tam nákazu. Začalo to zcela nenápadně odbornou počítačovou terminologií a pokračuje to dál ke slůvkům denní potřeby. 

To ruský jazyk, alespoň co si vzpomínám, takový úspěch neměl, přestože je nám Slovanům bližší. Zřejmě to souvisí s naší chutí učit se nový jazyk a také ho používat. Možná se nám prostě jen angličtina víc líbí, možná se nám jen víc hodí do životopisu a možná je to celé tím, že náš národ vždy spíš vzhlížel k Američanům než k Rusům. Co myslíte vy?

Ale dost přemítání a konečně k věci: toto všechno a ještě něco navíc je listopadové téma našeho webmagazinu, vydávaného v jazyce českém.