Do 240 stran románu autor vtěsnal roztěkanost mládence, jakoby náhodně vybraného z houfu jemu podobných, dennodenně masírovaných imámy z mešit. Ahmadův učitel ve víře má dokonce jméno. &Sajch Rašíd z románu zřejmě patří k těm ortodoxnějším. Na uvažování našeho hrdiny se to projevuje po každém ranním vyskočení z jeho mrzkého pozemského lůžka. Přilnutí ke svému bohu, Alláhovi, mu vyčítat nelze. Všude se promítající jeho dogmatický výklad Alláhova učení již ano. Všichni nevěřící v Alláha jsou nepřátelé. Co dodat? Román se odehrává někde v New Jersey. Jak to vypadá tam, kde je islám doma?

John Updike je věrný své pověsti bystrého pozorovatele života. Vytváří tak prostředí skoro vydýchané jeho reálně vystupujícími figurami. Prostředí možná v jiných krajích nepochopitelné, pro domácího obyvatele, zvyklého brodit se všemi lidskými pachy, je to přinejmenším na podrážděný žaludek. Amerika, země přemísťujícího se tuku, mne třeba pobavilo. Ale na jak dlouho? Stírající se rozdíly ve fyziognomii obyvatel světadílů postupují rychlostí podřízené globalizaci takzvané civilizace. Quo vadis, člověče?

Ahmad se v tom potácí s naivitou každého slepě věřícího. Ani nezáleží v co věří.

Jeho živoucí bezradnost se projeví při účelovém setkání s Joryleen, kdysi spolužačkou, snad i kamarádkou ze střední školy. S Joryleen, dnes placenou šlapkou, jež ho z rozhodnutí islámských šéfů nábytkářské firmy, kde chlapec jezdí s náklaďáčkem, přijde zbavit panictví. Problematické tíhy, bez níž určitě přistoupí snáz ke každému sebedestrukčnímu úkolu. Už jen zde lze vystopovat rozdílnost předváděných světů. Nemusíte se hned rozhodovat, co je lepší. Ale existuje vlastně správný verdikt? Takových mezních situací kniha nabízí víc. Finální je ta, v níž se očekává Ahmadovo osobní nasazení. Ne, nejedná se o ukončenou operaci. Ahmad je příliš mladý a nevycepovaný. Jen mu vzali jeho Boha, říká závěrem.

_{Obálka www.paseka.cz}