Chrám konzumu věž neunese I.
12.11.2008
Aleš Misař
Společnost
Moje babička, která se počítá mezi praktikující křesťany a která dosud neuvěřila mé nevíře, mi ještě občas hrozí ukazovákem a připomíná, že bych měl o neděli zajít do kostela. V jejím hlase míchají se výčitka i pohoršení, kterými mě, bezvěrce, dráždí k pohrdavé odpovědi. „Spíše se o neděli v devět ráno ocitnu v hypermarketu než v kostelní lavici,“ říkal jsem si potichu a zlomyslná radost mnou jen lomcovala.
Čím častěji si ale tuto jasnozřivost opakuji, střídá pohrdání úzkost, přerůstající málem ve světobol. Doléhá na mě pravda jednoho srovnání. Zatímco do hypermarketu jsem se dostal v tomto roce mnohokrát včetně nedělního rána, do kostela jsem zavítal naposledy před dvěma lety, když jsem si v kostelu v rodném městě byl poslechnout zahraniční pěvecké sbory; kromě toho jsem letos dvakrát či třikrát jen nesměle skrze sklo v předsálí nahlédl dovnitř několika chrámů; nechtěl jsem se modlit, jen jsem prohlížel interiéry. Zapřísahal jsem se, že budu navštěvovat stánky boží jedině z obdivu k uměleckým skvostům a pouze mimo mešní hodiny, jinak tam nemám co pohledávat.
Vysvětlujte přísné babičce, že věřím v „něco“, prostě to Něco Vyššího, kolem čeho se ještě neseskupila žádná církev, za čím se žádný chrám nevzpíná. Ale ať jsou mé důvody sebepádnější, stal jsem se chodícím dokladem vlastního pozorování, totiž toho, že hypermarkety v celkové návštěvnosti vítězí nad kostely! Navenek žádný div, nic nečekaného, vždyť i v našem menším městě markety převládají nad kostely v poměru 5:3. Stalo se zvykem v nedávné době, že každou nezastavěnou planinu při kraji města musel zalehnout aspoň jeden takový kvádr hojnosti.
Ale měl bych proto být znepokojen? Byl snad někdy vzkvétající trh důvodem k depresi? Je to snad důvod ke smutku, když se rýsuje nová konstrukce, když se v hukotu strojů rodí nová stavba jakéhokoli tvaru a účelu? Do městské pokladny vtékají peníze dalšího plátce daní a výběr zboží pro naše spotřebitele se zpestřuje a prodlužuje o další míle regálů. Pohledem optimisty, který v duchu osvícenství považuje jakýkoli obchodní rozmach za příznak obecního blaha, jde jistě o radostný důkaz prosperity. Ovšem i tento čistě plánovací pohled zahrnuje jistý druh víry, totiž víru v činorodého člověka, v jeho pílí, podnikavost a výdrž, které se dohromady slévají k jedinému posvátnému cíli: Růstu všeho.
Jako výrazný příklad se mi vybavují počáteční kapitoly z dějin USA. Tentýž duch civilizačního optimismu vál do plachet prvních holandských osadníků mířících k břehům severní Ameriky, tentýž vedl pero Walta Whitmana, když zasazoval se stébly veršů své hymny na demokracii, tentýž se obrážel ve věkovitých mramorech čerstvě vytesaných monumentů ve Washingtonu. Ale povšimněme si - všechno to rostoucí sebevědomí podnikavého člověka muselo být posvěceno Bohem a tak udržovalo i samy architekty Nového světa v jistém stupni bázně a pokory před „Vyšším.“
Pokud si naši stratégové po letitém zamrznutí za železnou oponou přáli nadechnout něco z té západní vůle k podnikavosti, podařilo se jim to, avšak s jedním nedostatkem; sebemenší vědomí pokory či bázně před něčím Vyšším se u nich neujalo. Nechci nahánět investory či stavitele po šichtě do kostelů, ani v nejmenším, jen by mě zajímalo, zda tito poháněči růstu dokáží ve svých budovatelsky naladěných myslích nechat zadní vrátka na nějaké pochyby, třeba by se jednalo jen o otázky uměleckého stylu a působení na vkus kolemjdoucího.
Nemohu si pomoci, ale markety a jiné charakterově příbuzné budovy pro mě představují čistou rezignaci na styl. To už je obchodní dům Kotva promyšlenější, i pověstný sovětský GUM architektonicky poutavější, i luxusně sterilní Palladium po estetické stránce nápaditější než ony překopírované kvádry naší doby lišící se jen rozměrem, barvou pruhů a značkou na štítu. Tyto náhrobní desky vkusu varovným obloukem navazují na obdobný triumf bezduché kvantity, který byl k vidění už jednou během masivní panelákové výstavby. Najednou pozoruji, kolik mají tyto zdánlivě ostrým řezem dějin oddělené etapy v jádru společného.
Ale čemu se divit? Účel přece světí prostředky ve prospěch růstu a růst a účel jsou stále těsněji spjati. Mezi účelem a růstem už nezbývá místo natož čas na výtvarné zbytečnosti. Architektonické postupy se zvýšeným tempem růstu upouští od tvůrčí i tvárné námahy a blíží se pojetím dětské stavebnici. Uplatňuje se čistá geometrie narychlo smontovaných částic; zakrýt, zastřešit, ohradit! průměrný návštěvník nic více nevyžaduje, jeho pozornost směřuje do přihrádek vyskládaných jedlou mozaikou artiklů. Koneckonců jde o obsah, ne o povrch!
Na pokračování článku se můžete těšit již zítra, pod stejným názvem.
Zdroj fotografie: www.artinterior.cz