Večer rozehráli hostitel Ondřej Linhart a básník a prozaik Michal &Sanda. Jako třetího přibrali Karla Havlíčka Borovského. Sestava rozhodně zajímavá.

&Sanda zůstal sám sebou, part Borovského převzal domácí Linhart. Fiktivní korespondencí přes vzdálenost delší stopadesáti let napustili naši vanu poprvé. Rozdíl v použité češtině obou věků se vynořil po výměně prvních dvou listů. Na jedné straně fakt, že společná mateřština vytvořila most mezi Prahou roku 2008 a Havlíčkovým Brixenem roku 1853, na straně druhé rozdílné nahlížení na pseudoproblémy toho druhého. Domnělá důležitost starostí, vložený slovník, je třetím vrcholem použité literární konstrukce.

&Sandova fiktivní korespondence je zvláštní útvar. Cítíme přezíravost k zaběhnutým poměrům současnosti a zároveň i jakousi nepraktičnost éry Karla Havlíčka. Že je možné si toho všimnout, je velké &Sandovo plus.

Po přestávce písničkář Václav Koubek (na snímku v úvodníku) přidal do lázně ještě své kouzelné emulze. Dokázal nemožné. Mezi písničkami a utichlou harmonikou přišel s průvodní řečí, jež mu zajistila absolutní pozornost a klid. Slyšel jsem snad i koulení jeho očí. Jeho produkci nesleduji prvně. A i když jeho nejznámější kousky broukalo obecenstvo spolu, hraje a zpívá tak uvolněně a s takovou dávkou improvizace, že jednu písničku nedá po druhé stejně.

Po jeho úvodním rozhlédnutí padla úvodní, vše říkající, věta: „Tak tady jsem prvně. Nikdy jsem neměl to správné sako.“ Nutno dodat, že ho nepotřeboval. Z čeho jsem měl silnější dojem? Z jeho hudby, slov? Nevím. Lidskost čišela z pódia celý večer.

_{zdroj obrázků: www.zlin.cz a www.vramcibezobrazu.cz}