Orchestr pod vedením Vlado Valoviče nasadil americké jazzové standardy I. poloviny minulého století. Ve svých úpravách. V městě, kam skoro každoročně v květnu zajíždí vojenská swingová kapela U.S. Army Air Force band, nemohl udělat líp. A slyšet, jak pětičlenné žesťové sekce pokládají najednou do diváků muzikantské kilo, je zážitek. Už druhá skladba, slavná Monkova
„Whiskey without Ice“ mě dostala do kolen. Když si uvědomíme, že se jedná o hudbu 70 let starou a starší, je neuvěřitelné, jaký má náboj a kolik přináší radosti. Posluchačům i hráčům. Tu vzájemnou vazbu jde skoro nahmatat.
A pak začaly pršet kapky velikánů této hudby.
Duke Ellington, George Gershwin (mimochodem, nedávno by oslavil 110. výročí narození),
Charlie Parker (právem pasovaný na otce moderního jazzu), nemůže chybět
Benny Goodman. Ve státech ještě panují zákony segregace, oni je porušují. Bezostyšně, programově. Tmavého prezidenta si zvolí americká veřejnost až v roce 2008, na to už se všichni jmenovaní budou koukat shora. Ta muzika prostě jede a Vlado Valovič před kapelou si musel připadat hnedle zbytečný. Tak hlídal aspoň nástupy na sóla. Drali se tam, holomci, ve dvou. Bez práce tedy kapelník nebyl.
Dáma
Joan Faulkner, americká zpěvačka tmavé pleti, splnila mé představy přesně. Dlouhá splývavá černá róba, zlaté ornamenty na širokém šálu. Nebo to bylo boa? Rajčí peří ale nikde.
Majitelka ohromně znělého nakřáplého altu s nádherným témbrem v hrdle. Musela tedy nutně zařadit aspoň jeden gospel, který zpívala místy mimo mikrofon. Zaznamenal jsem soulové skladby, jež proslavila
Aretha Franklin. Orchestr jí poskytl mistrovské hudební partnerství. Jak sama říká, Bromáky miluje už řádku let. Jejich fůze fungovala nebývale. Nádhernou písničku
„You are so beatiful“ v mužském provedení mám přece jen radši. Takový
Joe Cooker ji dělá
mňamózně. Vnímavému publiku poskytla, dle reakcí, zážitek dokonalý. Dvakrát nastupovala do písně sama. Po pár taktech ji band dohnal, normálka. Ale já čekal aspoň naklepnutí počátečního tónu od klavíru. Nic. V totálně akustickém prostředí divadla bych to snad slyšel, nehledě k tomu, že není zvykem skovávat zrovna tohle. Kdo umí, ten umí.
Ještě k orchestru. Jmenovat sólisty znamená vytvořit dlouhý jmenný seznam. Tak ne. Ale tyhle chci. Trumpetista
Jaromír Hnilička a pozounista
Svatopluk Košvanec. Foukali do toho v době, kdy já se učil stupnice. Kolik je to let? Ani se neptejte.
zdroj obrázků www.joanfaulkner.com, dole www.jazzbezhranic.com
ideový obrázek festivalu Jazz bez hranic, z dílny výtvarníka Vladimíra Líbala 