Objeví se v celé své bezradnosti a zpravidla nepřekročí hranici oficiálních oslav v rukou politiků, kteří tak činí z povinnosti a mají to vlastně v popisu práce. Zbytku národa se tyto oslavy víceméně jakoby netýkají. A to se snažíme vznik státu počítat až od roku 1918. Jeho moderní historie z vědomí národa nemohla úplně vymizet.

Jenže, právě už na počátku došlo k chybě. Naše státnost, budována jako československá, slovenskou stranou nikdy ve skutečnosti přijata nebyla. Na tu stále čekala a neopominula žádné příležitosti k jejímu uchopení. Význam české nebo československé státnosti byl v průběhu 20.století ovlivňován dvěma totalitními režimy. Německá nadvláda tento pojem vůbec neuznávala, což vyplývalo z reálného postavení českého státu za války. A dalších čtyřicet let socialismu české státnosti rovněž nijak neprospělo. Nebyla sice úplně popřena, ale její vznik trvale podmíněn Velkou říjnovou revolucí. Oslavy české státnosti vytěsňovány či nahrazovány jinými tématy, třeba Dnem znárodnění nebo Osvobozením Rudou armádou. Uvědomovat si jakousi státnost, když zemi vedla loutková vláda a ještě podřízená cizím zájmům, šlo ztěží. Když pak přišla svoboda a vznik samotného českého státu, zdálo se, že všechny zábrany padly. Jenže tu zůstal rozpor (i při zachování znaku a vlajky). Založen byl v roce 1918 stát československý a teď máme stát pouze český. Jednoznačná návaznost chybí, ale od toho musíme abstrahovat.

Možná více vadí naší státnosti způsob její oslavy, tedy státní svátek. Člověk by si představoval, že se oslaví přesné výročí a každému bude jasné o co se jedná. Ne tak u nás. Oslavy na podobné téma se rozpadají do několika státních svátků, které zbytečně mezi sebou soutěží o vlastní význam: 8.květen, 28.září, 28.říjen,
17.listopad. Jenotné oslavě české státnosti stále vadí značná váha Dne osvobození (8.květen) a nedávné vyhlášení svátku sv. Václava (28.září). Prvý je poplatný dobám socialismu, druhý je svým způsobem nešťastný, protože jemu nelze upřít také zakladatelský charakter naší státnosti. Proto je těžké ponechat mu význam pouze náboženský. Jeví se jako problematické vyhlašovat jej za státní svátek, chybí mu politická a dnes již i náboženská náplň. Stát se stává státem je-li plněn jeho řád, zdravý výkon moci.

Jejím výrazem jsou uniformované složky, zejména armáda, myšlena jako národní. To se dalo beze zbytku přiznat charakteru našich legií, jež daly vznik armádě vznikajícího československého státu. První republika při svém zrodu dokázala zabránit jakémukoli jejímu zneužití a rovněž udržela její národní charakter. Stála výhradně ve službách svému národu a jeho zájmům. Zdánlivě tomu tak bylo i za socialismu, její národní charakter byl udržován alespoň fiktivně.

Jsou tady však ještě další faktory, které se neblaze podílejí na formování české státnosti. Poklonkování různým systémům, státům či spojencům, zejména se strany elit národa. Například zrada vzdělanců před i po převzetí moci komunisty, dnes opět podléhání nevhodným integračním snahám či pochybné zámořské spolupráci. Reakcí
je otupělost národa. K tomu přistupuje nekontrolovaný příliv cizinců, ve značném počtu, často ze zemí velmi odlišných. Nikdy se nebudou podílet na identitě národa, tím méně jeho státnosti. Nejde vlastně oddělovat pojem identity, státnosti, vždy jde o souvislost s národem, jeho řečí, jeho minulostí, tedy společnými prožitky, dobrými  i zlými.
Jak vidno, k odstranění problémů s českou státností vede změna. Nezdá se však, že se k ní najde "politická vůle".

^{Obrázek: http://www.plzenska.com/}