Vzpomínám si na svou první cestu do &Spanělska, kde nás v hotelu potkaly tzv. švédské stoly. Jídlo tam leželo v anonymních mísách, a našinec se chytal alespoň částečné podobnosti s domácími lahůdkami. Ale přesto se mi zdála španělská kuřata moc malá, navíc s tuhým masem, až jsem v jednom supermarketu pochopila, že se jedná o holoubata. Na paellu jsem hleděla s nedůvěrou, šafránové rizoto s mořskými potvorami mě nelákalo. Jehněčí jsem poznala už z dálky díky nelibé vůni. Moc jsem se prostě nepřejedla.

Každopádně má gastronomická exkurze vyvrcholila v okamžiku, kdy můj tehdejší přítel přinesl smažené kroužky v trojobalu, a po ochutnání jsme každý usoudil, že to budou asi kroužky z nějakého zvláštního sýra. A tento poznatek jsem si odvezla domů, kde jsem po čase zjistila, že ten španělský „sýr“ byly vlastně kalamáry. Podobné nezdary provázely veškeré mé kulinářské začátky v zahraničních kuchyních, pizzu jsem považovala za slaný koláč, na můj vkus moc orajčatovaný, hovězí biftek se mi zdál syrový, a mexické speciality jako enchilladas nebo burritos ve mně vyvolávaly nedůvěru už svým pojmenováním.

Časem však začaly mást konzumenta i restaurace v Čechách, protože do jídelních lístků zapojovaly originální označení pokrmů, tudíž se našinec opět musel naučit orientovat ve spleti cizích jazyků.
Za zajímavou považuji skutečnost, že čemu nerozumíme, k tomu pociťujeme silnou nedůvěru. Nikdy bych totiž nevěřila, že fajitas nebudou kukuřičné placky plněné avokádový pyré, ale výborná kombinace tří mas na pánvi s paprikou a cibulí a několika druhy omáček, čili žádné vegetariánské pohoštění, ale solidní masové potěšení. A co takové italské názvy těstovin. Fusilli mi připomínají z němčiny vzešlé fusekle, a říkám si, že kdyby označovali v restauracích těstoviny prostými názvy jako – vrtule, kolínka, nebo mašličky, asi by se leckterému hostu ulevilo.
Ale chceme žít ve světě, a do světa patří i obsah našich talířů.

^{Foto: http://www.drstanek.eu}