Stačí jej nasekat na menší kousky, smíchat s vodou, vejcem a moukou, a vytvoříte tuhé těsto, z nějž lze vytvářet kuličky a ty se pak například konzumují s rajskou omáčkou, případně jím můžete vystlat jakýsi květináč, naplnit ledvinkami smíchanými s hovězím a tři hodiny vařit v páře. Ačkoliv určitě tyto pokrmy stojí mnoho času, výsledek působí dost příšerně (a to i přes sklo obrazovky).
O vánočním anglickém pudinku se vypráví legendy, a když jsem spatřila, kterak dvě hodiny žmoulají aspiranti kuchařské školy v GB tzv. skládané těsto, aby na něj nakladli na závěr asi kilo ovoce a zalili odpornou břečkou, musela jsem se s výletem do Británie opravdu rozloučit.
Riskovala bych jinak zánik chuťových buněk.

Stejně jako se prolínají jazyky, čili nás obohacuje angličtina a to ne příliš slavně – protože brýfujeme, ekauntujeme, čekujeme a nevím co dalšího, stejně se prolínají a vzájemně ovlivňují kuchyně.
Každý ví, že segedínský guláš pochází z Maďarska, ale napadlo vás někdy, že kuře na paprice pochází taktéž odtamtud? Já jsem ho např. považovala za typicky české jídlo (mé nejoblíbenější).

Knedlíky typicky české jsou, nicméně ještě v sedmnáctém století se tak označovaly masové šišky, z nichž se postupně vyvinuly „vařené buchty“, jimiž si plníme naše žaludky. Hrách se u nás konzumuje snad odjakživa, známe jej dnes nejspíše ve formě slané kaše s cibulkou, ve středověku se však mastila máslem, sladila medem, a pokud se osladila tehdy dováženým a drahým cukrem, vnímala se za luxusní delikatesu. Angličané i v současnosti vyrábí rybí pudinky, naši středověcí předci milovali pro změnu rybí kaši na sladko – čili s medem a občas přidali i pro zjemnění sladkou smetanu.

Med vůbec sloužil jako univerzální sladidlo do doby, než chytré Evropany napadlo vyrábět cukr z řepy. Dovážený třtinový totiž zůstával totiž pro mnohé „poddané“ cenově nedostupný. A proto vlastně i dnes sladíme náhražkou, aniž by nás vůbec napadlo, že v podstatě používáme „nepravý“ cukr.

^{Foto: http://www.british-flag.org}