Vtáhne do točícího se víru emocí a už Vás z něj až do konce nepustí. Kolikrát jsem knihu musela odložit. A ona se mi svou hloubkou akorát vysmívala. Pocitů je až až. A ta úzkost. Přes to všechno kniha exceluje.

Říká si metaforický román. A já již pod tímto názvem tuším hrozbu. Nejedná se o klasický román, původně jej autorka s takovým záměrem ani nepsala. Naopak. Chtěla potlačit vnímání jazyka jako zkostnatělé. Přičemž se nikdy netajila obdivem ke klasickým americkým autorům 19. století. Nadchla ji jejich práce s jazykem a častým podobenstvím.
 
Rozhodla se vyzkoušet si vše na vlastní kůži. Popadla list čistého papíru, na kterém se vzápětí začaly rýsovat předlouhé, rozvinuté a nesouvisející metafory. Inspirovala se především vzpomínkami na své dětství na americkém západě. Jakmile toto učinila, já říkám, vznikla kniha. Ano opravdu na těchto nesouvisejících metaforách postavila linii neradostného příběhu.
 
Jak je to s malou Ruth a její sestrou Lucille, které vyrůstají bez nikoho? Vede je pocit odcizení, samoty a nepochopení. Jednoho dne je matka vysadí na venkově u babičky, kde nikdy předtím nebyly a odjede si vypůjčeným autem neznámo kam.
Já však vím. Z útesu. Nehoda? Sebevražda? Těžko říct. Babička je postarší a s dětmi se nedokáže vypořádat tak, jak by bylo záhodno. Po delších tahanicích babička na venkov přitáhne dvě poťouchlé a stáří si užívající kamarádky. Pro případ, že by se jí něco stalo…

Koloběh autorit dětí se točí ve zběsilém víru. Po matce, která zmizí beze stopy a babičce, kterou najdou mrtvou nastupují letargické a občas komické tetičky. Ty však vedou domácnost od desíti k pěti a jak naložit s dětmi je pro ně věčná otázka. Proto notně vzpomínají na svůj předchozí domov, tey hotel. Táhne je tam přátelská atmosféra a ničím nerušený klid. Děti by nejraději svěřily sestře jejich matky a samy s blaženým pocitem putovaly do svého bývalého domova. 

Jenže teta Sylvie je krapet podivínská a tak vše stojí nemalé úsilí, ale tetičky představující si vysněné pohodlí hotelu to hravě sfouknou. A teď se teprve začnou dít věci. Ona teta Sylvie je přece jen drobet zvláštní tajemná nepraktická a hlavně nějak nevyhovuje požadavkům současného světa. Děti přecházejí z péče do péče, vznikají mezi nimi nesváry. Rozdílné povahy jim ukazují kolmé cesty. A onen metaforický jazyk tak přesně vyjadřuje všechny probíhající emoce. Na tak úzkou knihu je jich zde přemíra.
 
Stejně jako otázek do kterých nás příběh zavádí. Kam vede osamění? Na kolik je člověk schopen vyhovět předsudkům doby? Kolik stojí přetvářka? Kam až zajdeme? Záleží na ostatních. Ztrácíme se sami v sobě. Ne nadarmo se zde potkáváme s pocity, jež nikam nevedou. Nebo je jen hrdinové nedokáží přetvořit do slov, která často jen svazují. Slova jsou mocná, ale nedokáží vše. Zde jej nahrazuje jazyk plný poetiky a nejen metaforicky šifrovaná řeč Ruth.

Jako protipól zde autorka netypicky staví do hlavních rolí jen ženy, přičemž muži se zde nevykytují. Až na dvě tři věty. Naprostá absence mužského prvku. Vymyká se tradici. Zároveň jazyk občas zabloudí i do starozákonních analogií. A staví na všudypřítomné imaginaci.
 
Ne nadarmo se Marilynne Robinson přezdívá ženský protipól Cormaca McCartyho. Četla jsem oba. S tvrzením souhlasím. Knihy McCartyho přinášejí strach, naopak dílka Marilynne Robinson úzkost, která pevně svírá srdce.
Tuto edici anglo-amerických autorů, ve které vycházejí nejen jejich díla, považuji za nesmírně vydařenou. Přináší kvalitní čtení, které se k nám občas škobrtá po léta. Příkladem je dnešní Ztrácení. Jeho anglický originál vydali již roku 1980…

^{Ztrácení, Marilynne Robinsonová
Knihu vydalo nakladatelství Argo v roce 2008
Zdroj fotografie: www.argo.cz}