Klády se rozhýbaly se svítáním
08.12.2008
Jaromír Komorous
Literatura
&Sedesát let nezávislého vývoje oslavila loni Indie. Na rozdíl od domorodců se nedomnívám, že jde jednoznačně o vítězství. A pak si vzpomenu na odsun Rudé armády v režii Michala Kocába od nás a chápu. Kdyby na chleba nebylo, je to vítězství. To přesvědčení vás však „kulturního šoku“ neušetří. Nejde o první přistání, ale o každé.
Přejíždíte z mezinárodního na letiště vnitřní. Kolem slumu. U příkopu leží polena, pěkně jedno vedle druhého. Kupodivu se toho ztopí dost. A pak rána mezi oči. S přibývajícím světlem polena vstávají, vybalují se z houní a vykonávají potřebu přímo do příkopu u kterého spali. „Proč jsem přijel umřít až sem,“ křičím. Zážitek 15 let starý. Dle reflexů letošních couralů po jihovýchodě Asie stále aktuální.
Přední český indolog
Jan Filipský se podobných detailů při psaní knihy o indickém subkontinentu vystříhal. Ony by se mu tam nevešly. Svazky edice Stručná historie států jsou věrné přívlastku v názvu jmenované knižnice. Experimenty se nenosí. Titul?
Indie.
Chronologický, encyklopedický výčet osídlení nás do textů uvede. Pro zajímavost, začínáme u civilizací před 2 mil.let. Přes muslimské vpády, ty už s naším letopočtem, se dostáváme k interesantnímu období. Známá Dynastie otroků (1206 – 1290) opanovala říši a její sultán Iltutmiš, navzdory obyčejům a muslimským zejména, stačil jmenovat dceru Razijju svou nástupkyní a umřel.
S občasnou feminizací se setkáváme v Indii dodnes, když už dávno nemůžeme mluvit o masivním muslimském vlivu. O něm kniha mluví ještě v souvislosti s 18.stoletím. A přivede nás plynule do koloniální éry. Pro rozkvět už sjednoceného státu období hodně důležité. Mocenský boj se obyvatelstva příliš netýkal a to získávalo civilizační povědomí, ať to historici dnes vykládají jakkoli. Filipský prvně uvádí na scénu historickou osobnost, jíž Mahátma Ghándí představuje. Indie získává nezávislost a indický národ si poprvé uvědomuje svou sílu proti čtvrtinové přítomnosti islámistů .
Čtenář se důkladně seznámí s fungováním
Néhrúovy vlády po vzniku Indického státu v roce 1950. Její filozofie územního dělení podle lingvistické náležitosti je dodnes platná a prakticky pořád ještě probíhá. Zajímavá je stať o fungování 2.úřední řeči. Vedle národních jazyků je to
angličtina. Přesto, že jde o řeč kolonizátorů se ukázalo, že její uplatňování je natolik vžité, že představa zavedení
sánskrtu je idea mrtvá. Asi jako bychom po Evropě chtěli rozšířit latinu. Díky tomu se po Indii domluvíte anglicky i v zapadlé osadě.
Angličtina se učí od základní školy. Éra Indiry Gándhíové je ještě živá. Od začátku své vlády čelila vojenské hrozbě ze strany Pakistánu. Vyrovnala se s ní a troufám si tvrdit, že vnitřní situaci země silně stabilizovala. Kniha v tomto momentě nezapomíná na silný vnitrostátní boj o moc, jenž musela postupovat a rozhodně se nedá říct, že vládla v idylicky se chovající zemi.
Její smrt a smrt syna Rádžíva, jejího nástupce, nás ubezpečuje v tom, že Indie vychází z jiných kulturních tradic a prostřednictvím knih jako je tato si to uvědomujeme. Stylem možná odpovídá studentovým skriptům, ale vzhledem k tomu, že v textu najdem i Rady a doporučení pro turisty s podkapitolami o všech cestovních problémech, jež mohou návštěvníka té krásné a záhadné země potkat, setkáváme se s knihou, jež by neměla chybět u žádného potencionálního návštěvníka krajiny, jež se koupe v Tichém oceánu a na severu stoupá k himalájským obrům. A Gharwálský Himaláj, o němž je řeč, je určitě fotogeničtější než centrální. Fakt. O této zemí stojí za to něco si přečíst. A hrr do letadla.
Shivling 6544, v překladu Penis boha Shivy, jeden z nejhezčích kopců, pod nimiž jsem stál
Jan Filipský: Indie
vydalo nakladatelství Libri v roce2008
obálka www.libri.cz, foto Jiří Pěnkava