Když se mne zeptáte co pro mne znamená tato nádherná píseň pocházející z dílny Henry Manciniho a která okouzlovala tolik mých vrstevníků, odpovím krátce: Vánoce, překrásné vánoce, tenkrát téměř na počátku šedesátých let, kdy svět toužil po změně a lidé měliv sobě ještě duch Bruselu, v pocitu životního stylu a nové elegance, odporu
k válce a militarismu bez politického vyjádření, tedy jen tak.
To byla doba "květinových dětí" s jejich mentalitou odporu ke starému světu, ať tento patřil kapitalismu či socialismu. Mládí triumfovalo.
A do toho Vánoce v horách, vánoce, které jsem poprvé trávil
sám, bez rodiny. V malém horském hotýlku uprostřed sněhové nadílky, tak krásné, nedotčené až neuvěřitelně. Ale to bylo tím, že i lidí
na horách bylo méně než dnes - je to téměř půl století - a sjezdovek
jako šafránu. Vleků též málo a o umělém zasněžování se nikomu ani nezdálo.
Sníh tiše padal a mezi vločkami proskakovala záře světýlek z horskách chat a hotelů. Lidé seděli u štědrovečerní hostiny, na tváři slavnostní výraz. Hovořili mezi sebou rodiny i skupiny lidí, kteří
se zde viděli poprvé v životě. V restaurační místnosti svítil vánoční stromek, aby nebylo pochyby. Pouze lidový Betlém pod ním scházel, to se tenkrát nesmělo. Ale stejně jsme se pomalu zvedli, vyšli do mrazivé noci a zamířili své kroky do malého kostelíka kde andělé
již troubou svolávali pastýře k půlnoční události, začínala půlnoční mše - snad nejkrásnější ze všech. Za okny blyštěly se rampouchy a uvnitř narodil se právě Spasitel světa, maličký, bezbranný, tak jak my všichni na svět přicházíme. Není to kouzelné? Slza dojetí nutně provází i zpěv koledních písní, tady v horách, s pocitem věčného
míru, smíření. Ani se nechce opustit toto posvátné místo, kde
všichni se cítí tak jinými, lepšími, povzneseni nad starostmi světa.
A to jsou ty vánoce, kdy poprvé jsem se setkal s tou krásnou písní. Dnes si již nepamatuji kdo ji tenkrát zpíval - možná Audrey Hepburn jako ve filmu Snídaně u Tiffanyho - nevím. Bylo to ale
tak kouzelné, že ještě po téměř půlstoletí zalévá mne blažený pocit.
Samozřejmě umocněný prostředím vánoční noci, jejím espritem, kdy člověk si myslí, že dotýká se nebeských výšin a srdce přetéká láskou.
Musím vám ale říci jak k tomu došlo. Stejně to mám dosud před očima,
když na to myslím.
Již během večeře a též cestou na "půlnoční" poznal jsem dívku, která zde trávila vánoce s rodiči. Jmenovala se Monika a bylo jí tenkrát necelých dvacet. Ano, krásných dvacet let. Jak si toho děvčata
kolikrát ani neváží. Stejně tak Monika, jistě o tom nepřemýšlela.
Žila naprostou přítomností, naplno a bezprostředně. Okouzlovala
svou elegancí a úsměvem vyjadřujícím obdiv ke všemu krásnému. Tak jsme se těšili ze vzájemného poznávání, objevování i hlubších tónů,
často pouze výrazem obličeje či ruky. Taková byla Monika, pojednou
dívka mých snů a nejodvážnějších představ. Ale naše tehdejší představy byly značně rezervované. Udělali jsme to takto. Vzali si tranzistorové radio - to byla také novinka doby - a odešli nahoru na schody k bytu hoteliéra. Tam usedli na tlustém plyšovém koberci a s posvátným pocitem v srdci se zaposlouchali do hudby z radia. Tenkrát
jedinou hudební stanicí u nás zachytitelnou bylo Radio Luxembourg.
Byla to výborná stanice, často jsme ji potom poslouchali i doma, vytvářela kulisu sladkého života, tak jak jsme jej znali od Frederika Feliniho. A potom, dalo se při tom krásně hovořit a objevovat nové a to co je dvěma lidem milé či společné. Když se nám tak krásně podařilo
s Monikou naladit společnou vlnu pocitů a nadšení, pojednou se z radia
ozvaly první tóny písně Moon river. Ještě nyní vidím jak ztichli jsme v hovoru a seděli je tak na schodech vedoucích snad do nebe. Asi jsme
vypadali jak herci když znenadání vypadnou z role. A kouzlo té role bylo v jejím sdílení, tedy spoluprožívání. Kdybychom dokázali nedýchat, určitě bychom tak učinili. Přesto jsme píseň vyslechli
s dechem na rtech a pouhým pohledem se přesvědčili o totožnosti
vzájemných pocitů. Ani nevím zda jsme se v této chvíli políbili, ale to už na věci nemohlo mnoho změnit. Jak si dosud jasně pamatuji, tato
píseň provázela následně naše přátelství a stala se pro nás přímo
kultovní. Jsem šťasten ještě dnes, když její tóny uslyším, protože uzřím v dálce nejkrásnější vánoce. Mají jméno Moon river.
Anebo snad Monika?Myslím, že je to dnes jedno, obojí začíná na M.