Nedá se nic dělat. Zabít ji musím
09.12.2008
Jindřiška Kodíčková
Literatura
„Klekl si k ní, přiložil kůl k místu, kde vnímal tlukot jejího srdce, uchopil ho pevně levou rukou a vší silou do něj udeřil kladivem.Krev se snažila vytrysknout Danielle z úst, ale páska jí nedovolila uniknout. Vyvalila se tedy ven nosem a zbytkem zalila plíce, když se naposledy pokusila nadechnout. Tedd uslyšel, jak jí prasklo břicho, jak se to snaží dostat z hrobu a pak...“
Podobně brutálním způsobem Tedd Carter zabil další čtyři ženy. Motiv zůstával neznámý, vrah dlouho také.
Protože informace, které vyšly při pitvách najevo, byly více než znepokojující, policie je ututlala. Lidé v městečku Beckstone žili dále svůj život, dílem ve strachu z vraha, dílem s pocitem, že jich se to netýká. Teddova dívka po jeho smrti raději odchází do velkoměsta, těžce snáší, že ji lidé vsouvají vinu za spáchané zločiny. Chce začít nový život, bez zatěžující minulosti.
Vše ukončí telefon její matky. Zemřel otec a Joanna se vydává s novým přítelem na jeho pohřeb. První problém nastává, když v neznámém místě najednou ztratí orientaci a uvidí záhadné zvíře, se značně známými rysy. Druhý šok představuje setkání s živým otcem. Pak už události nabírají rychlý a zdravému rozumu se vzpírající spád. Joanna, aniž by to plánovala, nucena rozpoutaným zlem, začíná krok za krokem zjišťovat, že vrah mohl být také oběť.
Svými, byť hrůznými činy, bránil mnohem horšímu zlu – Zlu.
Joanna postupně odkrývá tajemství a jednotlivé motivy. Najednou se jí vybavuje letecké neštěstí, které Tedd jako jediný přežil. Právě zde, na palubě zničeného letadla, se
Zlo zrodilo. Její pátrání přivádí do hry další osoby a události, kterými příběh košatí a narůstá. Intenzita samotného napětí stále graduje, na škodu jsou snad příliš schématické postoje zúčastněných postav. Odehrává se tu přece něco tak iracionálního a ony to přijímají až moc (nepřesvědčivě) lehce.
Na druhou stranu, není lepší důkaz existence vybičované iracionality, když jim v pátrání pomáhá sám Tedd? Rok v hrobě se do něho viditelně zakousl, mrtvolný pach i svíjející se červi ho provázejí na každém kroku. Ale mluví, cítí a hlavně naznačuje stopu. A po ní se ženou jak strachem zachvácení protagonisté, tak napětím nedýchající čtenáři. A tak to ve správně gradovaném horroru má být. Na popisy stavů a důvodů k nim není čas.
Ta malá černá stvůra připomínající pijavici pukla, zbytky z ní se pomalu vsakovaly kolem do země, až nezůstalo nic. Opravdu nic?
Alexander Stainforth (1982) si tak možná nechává otevřená vrátka k dalšímu pokračování, podobně jako s knihou
Lady Jane – Osudem prokletá. Na cestě k publikování, o které se nedá říci, že byla bezbolestná a přímočará, již našel pevný záchytný bod. Jeho knihy se prodávají a čtenáři si k ním našli cestu. Možná je na čase zahodit pseudonym a psát pod svým jménem. Nechce se věřit, že by za úspěchem stálo pouze atraktivní jméno… ale asi pomohlo přemoci předsudky k neznámému autorovi
Stainforth, Alexander: Tušení zla
Vydalo nakladatelství DARANUS v roce 2008
foto: www.daranus.cz