Ze štaflí ke stolu a zase vzhůru
10.12.2008
Jaromír Komorous
Divadlo
Mužské a ženské vidění světa, úcta k pohledu toho druhého, sarkastické poznámky z obou pozic. To byl XVII. večer s pořadem V rámci bez obrazu v pražském divadle Viola. Hostitel básník Ondřej Linhart převážně na štaflích, návštěva básnířka Hannah Hallerová převážně u stolu. Výbornou hudbu přidal František Kop Quartet.
Nic není tak úplně mužské, že by to žena nepochopila (časem), nic není tak úplně ženské, že by mužský musel před tím utíkat z domu (pořád). Asi zásadní pohled do textů obou. Zdaleka ne malicherný.
Zatímco Ondřej Linhart jde ve svých básnivých obrazech někdy až pro ošklivost světa a tu ještě vypíchne v přednesu svou okamžitou náladou, Hannah Hallerová staví své verše na zvukomalebnosti. Rýmy vrší s hravostí a radostí nad jejich symbiózou. A sakramentským uspokojením z výsledku. Má na to sakramentské právo.Linhart vypíchne slogan, chcete-li leitmotiv básně (muzikantská praxe je cítit) a nechá jej odeznít v myslích posluchačů. Hallerová zahrne posluchače upřímnou, nic nezapírající ženskostí a zamáčkne ho sedadla svým jasným zvučným hlasem. Je s ním schopna přejít do forte, kdykoli si to situace žádá.
Verše v tu chvíli podbarvoval hrou na el. kytaru Luboš Jeřábek. Při jiných večerech snímající celý pořad na kameru a vůbec nezbytná persóna Rámce. Podbarvoval vynalézavě. Možná jsem byl v sále jediný, ale přistihl jsem se, že poslouchám hlavně jeho a koukám, kudy vede své neotřelé postupy. Inu, muzikantským hluchem obdařený nejsem.
Po přestávce nastoupil František Kop Quartet. Vymazlený jazz. Od první skladby vtáhnuté publikum mezi rozkvetlé instrumenty. Sestava víceméně hvězdná. Posuďte sami.
František Kop – saxofóny. Střídal je i během jedné skladby, jeho pedagogická činnost je dostatečně známá, stejně jako činovnictví v čele českých jazzmanů.
Petr Malásek – klavír. Netřeba zvlášť představovat. Skladatel, aranžér, spoluhráč paní Hegerové ale i pana Svěceného.
Pavel „Bady“ Zbořil – bicí. Jeho hra na „škopky“ mě vždycky dostane. Otevřená i sešlápnutá „hajtka“, hra přes rámečky bubnů, do vršků činelů. Paličky, štětky, ruce. Dokonalá podpora hudbě, pardón, její součást, podřízení se jejím barvám.
Martin Lehký – el. basy. Střídal klasickou čtyřstrunnou baskytaru se šestistrunnou. Na šestku docílil měkčího zvuku, podobnému z klasického kontrabasu, jenž nakonec studoval. Poznal jsem ho jako vynikajícího spoluhráče Jiřího Stivína. Když má s kým kouzlit?
Sóla jednotlivých hráčů jsou ozdobou skladeb. To víme. Zde však je i něco navíc. Nadupaný rozjezd každého takového sólíčka v podání kompletního kvarteta je opravdovou lahůdkou. Známá pravda, že poezie se má ráda s jazzem se tady potvrdila. Doufám, že ne naposled.
Komponovaný pořad V rámci bez obrazu, divadlo Viola 2.12.08, PrahaZdroj fotografie a oficiální plakát pořadu www,vramcibezobrazu.cz 