Nejhorší vánoční dárky - co všechno se objevuje pod českými stromečky
17.12.2008
Martina Bittnerová
Společnost
Vánoční dárky mohou být různé, někdy si je opravdu přejeme a pak pocítíme radost, jindy zas pro nás znamenají velké překvapení a občas i značné zděšení. Ačkoliv nabídka zboží je oproti období před rokem 1989 široká, i dnes se stává, že pod mnohým stromečkem zavládne smutek a zklamání.
Vlastně něco podobného asi zažil každý z nás, protože nejvíc záleží na osobnosti, vkusu a povaze samotného dárce.
V některých rodinách vánoční svátky pojímají úsporně. Musím se smát při vzpomínce na dar jisté dámy, jehož obal svým vzorem pamatoval nejméně rok 1975 a ze všech stran svítil nadpisy jako babička, Růženka, táta, Tomáš apod. Na vysvětlenou jsem se dozvěděla, že přebaly zde mají putovní charakter a pečlivě se skladují. A proto se nedivím, když se prý jednou otec rodu velmi podivoval, proč našel mezi jehličím balíček se svým jménem a ten obsahoval sadu dámských kalhotek typu tanga. Inu nepřečetl si, že více vpravo někdo dopsal méně výrazně - pro Jitku.
Ovšem za svůj osobně nejhorší zážitek považuji chvíli, kdy jsme povinně nastoupili do obývacího pokoje dědy, který si hrál na Ježíška. Prahla jsem po skleněném těžítku, ale místo něj mi předal tajemnou obálku, v níž se skrývala stokoruna. V roce 1980 se jednalo o slušný peníz, nicméně pro pětileté dítě naprosto nepochopitelná věc. V podstatě jsem to za žádný dárek nepovažovala, a jen jsem se utvrdila, že můj děda se orientuje spíše na sebe, než aby dokázal vnímat potřeby a přání druhých. Od té doby jsem se podobných pozorností děsila, a myslím, že by mi byly milejší klidně i pastelky, než cinkavé mince či cenné papíry. Podobně zazdil Vánoce neuvěřitelně lakomý strýc, který věnoval mé pětileté sestře nevzhlednou plastikovou pokladničku v hodnotě 32 Kč (za tolik se prodávala v hračkárně). A ještě jí přitom vysvětloval, že si musí do jejích útrob šetřit korunky. Mně pro jistotu nedal nic, protože co dávat třináctileté holce...
Nicméně existují i zážitky mnohem horší, a proto jsem se rozhodla zapátrat v okruhu svých známých, přátel a kolegů, kteří mě zaplavili neuvěřitelnými historkami.
Za nejkurióznější považuji příběh kamarádky mé známé, jíž babička věnovala zahřívací pás, vlastnoručně vyrobený ze srsti milované kočky, kterou přejelo auto. A velmi se podivovala, když se při přebírání původně dobře myšlené pozornosti, dotyčná rozplakala.
Básnířka Milena Svobodová si zaslzela v patnácti letech, protože na ni z objemné krabice vykoukla sada smaltovaného nádobí. Její maminka to komentovala slovy - aby měla něco do výbavy.
Pod smrčkem redaktorky Míši Wilhelmové rovněž řádil skřítek praktik, jenž ji šokoval obrovským balíkem menstruačních vložek. V tehdejších šestnáci si však přála samozřejmě úplně něco jiného.
Prarodiče občasné přispěvatelky Rozhledny Pavly Víznerové se naopak jali rozvíjet duševní obzor své vnučky, a tak ji potěšili deseti knihami o hinduismu, což Pavla výstižně glosuje: „Netvrdím, že hinduismus není zajímavý, jen se tyhle knihy nedají číst. A je jich tolik! Vzhledem k tomu, že jsem je dostala od prarodičů, bylo mi líto reagovat negativně. Dodnes si tedy myslí, že jsem z dárku byla nadšená.“
Někdy se však netrefí ani partner. Svou vzpomínkou to potvrzuje i spisovatelka Radka Zadinová: „Na co nezapomenu, to je asi řvavě červené pyžamo. Dlouho jsem si přála nějakou opravdu hezkou, sexy noční košili, několikrát jsem to předhodila mému manželovi a on, přestože ví, že v pyžamu zásadně nespím a že nesnáším červenou barvu, mi koupil červené pyžamo. Nikdy jsem si ho nevzala. Dala jsem ho pak kamarádce pro dospívající dceru.“
Přes všechny katastrofické štědrovečerní vize nejlépe asi problematiku vystihla přispěvatelka Rozhledny Lucie Lhotáková: „ Dárek je vždy krásná věc, když si na vás někdo vzpomene.“
A já jen dodávám, že nejhorší dárky jsou ty, které dáváme, nebo dostáváme z povinnosti.
Zdroj obrázku:publicityhound.net