Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  středa 19.2.2025, svátek má Patrik 

Hledej

Spolupracujeme

www.alpress.cz

www.argo.cz

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Silvestr Madlen Žitné

31.12.2008   Jaromír Komorous   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Silvestr Madlen Žitné„To mi tak scházelo,“ brblala Madlen Žitná na prahu pofidérního domu a hrdlo se jí stahovalo marností. Ty dvě věci spolu nesouvisely. Pofidérní dům tady stál nejméně od předchozí generace a marnost přicházela neohlášena jen posledních pár let. Pozor! Nezaměňovat marnost s depresí. Tou Madlen netrpěla, co se nalodila na archu zvanou Svět a nezaskočila ji ani ve chvílích svého neoddiskutovatelného nároku na existenci.

„Já jim na to kašlu,“ umínila si dnes odpoledne. A malou domácí vzpouru jala pečetit přípravou garderobiéry na večer. Žádné Vánoce jako minulý týden. „To by se jim hodilo,“ mrštila svršky na postel. Z prahu vedlejší místnosti ji pozorovala domácí kočka. Dál si netroufala. Co tu ta panička vyvádí? Divné. Madlen si jí nevšímala. Plná svých myšlenek uskutečňovala svůj únik ze scény. Nejen, že před Vánocemi Madlen pekla, až jí po páteři sjížděly čůrky horkosti, ona taky navařovala a u dřezu prostála hodiny drahocenného času. Místo aby sledovala tolik očekávané pohádky na obrazovce! Jednou jedinkrát, když mladí se vrátili na oběd domů, očekávala, že aspoň prostřou. „Ale, maminko, ty to umíš nejlíp,“ řekl zeťák a svezl se na židli. „Mám hrozný hlad,“ obligátně ji pohladil svým oblíbeným heslem.
„Tak s tím je konec, hošánku,“ povídala si vztekle Madlen, když skákala po pokoji a cpala se do džín. Rozkošná světlá blůza doplní tenhle jednoduchý outfit. Střevíce na podpatku, bundička z jehnětiny s kapuckou na dvě věci. Chvíle před zrcadlem a jde se na věc.
Ten večer si nevymyslela, chraňbůh. Marek Cukín do ní hučel nejméně půl roku a ona ho se zvonivým smíchem odmítala. Zabrala až včera. Proč? Zeptejte se pstruhů, proč táhnou proti proudu řek za sblížením. Neví. Zeptejte se výrostků, proč v těchto dnech odpalují v ulicích s kraválem tisíce korun do vzduchu ve formě různých rachejtlí a praskacích kuliček. Neví. Ale to s Madlen nesouvisí, viďte. Prostě, Madlen ujížděl vlak a ona se rozhodla naskočit aspoň na stupátko. Tenhle chlap jí slíbil společnost velikosti pár přátel u něj doma. „Chlapi bez kravat, ženské bez kalhotek,“ řekl včera a silně se k ní naklonil. Mělo jí to asi omráčit, možná odradit, ale to se Cukín spletl. Madlen Žitná absolvovala bezpočet večírků, tehdy řečených mejdanů a pyšnila se tím, že zvládla i tři takové tahy za sebou. A teď nějaký Cukín! Pche! Prý je sám. A co? U takových je to podezřelé. A vůbec. Půjde, ale jen proto, aby se pomstila mlaďochům a neseděla jak svíčková bába doma. „Ještě nebalím,“ drtila mezi zuby.
Teď stepovala před nějakým ošuntělým barákem a hlavou se jí honilo, že to je pěkná blbost.
„Blbost, blbost, blbost,“ dupala do rytmu na podpatcích.
„Já bych to tak neviděl,“ ozvalo se najednou vedle ní. „Aspoň nebudem sami.“ Cukín. Kde se tu vzal? „Byl jsem ještě radši pro nějaké pití,“ odpověděl na nevyřčenou otázku.
&Sli dovnitř. „Kde máte kuchyň? Udělám něco na talíř.“
Přicházeli další. Vrazili pití do poloprázdné ledničky a svalili se do křesel. Svou přítomností provoněly byt ženské. „Hej, Marku! Uděláme něco novýho,“ hulákaly, když jich bylo dost. „Tak čím to načnem, dámy?“ Novému se to nepodobalo ani náhodou. Ale fajn. Fajn, obtěžkávané chvilkovou nudou. Madlen se ujala samovolně role hospodyňky. Nikdo jiný se k tomu neměl. Objevila slušnou diskotéku domácího pána a sázela do aparátu jedno album za druhým. Bavila se. Lhala by, kdyby říkala ne. Ale právě, když vybírala další hudbu, přistoupila jedna její nová známá. Jen o pár let mladší, ale očividně o pár světelných let jiná. „Já už mám těch bigbítů dost. Dáme tam něco pořádnýho,“ řekla. Dojížděli zrovna Floydi a Madlen na ni nevěřícně hleděla beze slov. Co taky dodat. Žena si vybrala Haničku Písničku. Proklít v duchu Cukína považovala Madlen za svou povinnost. Kde se to tu vzalo? S hranou náladou se vrátila na místo. Na stole se z ničeho nic objevila mašinka s nákladními vagónky. Na každém vagónku štamprle. Smrtící vlak. Že je to ještě baví, pomyslela si. Začali zpívat. „Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka …“ Když vláček zastavil před ní, vzala kalíšek a kopla ho tam. Neotřásla se, jako zatím každý. Chutnalo jí. Madlen se rozhlédla po pokoji a zvedla se. Chlapi trhli bradou, když viděli, že si bere i kabelku.  „Pššt,“ odpověděla na to gesto.
„Kam, proboha, jdeš?“ Cukín ji chytil v předsíní. Už si potykali, všimli jste si?
Madlen vytrčila před sebe ruce, vzdychla a poklepala Markovi na ramena. „To nepůjde, pane Cukín. Opravdu ne. Promiňte.“ Vykouzlila úsměv a nechala za sebou zaklapnout dveře bytu.

zdroj obrázku www.podborany.cz


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0463 s