No vážně. Mám-li soudit podle sebe, musí přeci každý cítit pohlazení na duši. Hle, v době globálního oteplování napadlo tolika sněhu! Není nad to se probudit, teple se obléct a mezi sněhovými vločkami vyrazit do práce. Že mi ujel autobus? No a? Vždyť je to neustálé obklopení drobnými vločkami přeci nádherné!

Již prvních pár minut venku mě však vyvede z omylu. Má maličkost žije v idealistickém světě nemálo podobnému tomu krásnému, dětskému snu. Před zastávkou se snaží na vysokých podpatcích doplachtit tři slečny pubertálního věku. Vypadají, že se každou chvíli zadáví cigaretou, lačně svíranou mezi rty. Lehoučké sexy botky, ve kterých musejí trpět nezměrnou zimou, totiž neudrží balanc křehkých tělíček na zledovatělém povrchu. Jako satisfakci vtipné podívané si může alespoň okolí poslechnout výčet sprostý slov, za jaká by se nemusel stydět ani poslední z dlaždičů (ba ještě tímto přirovnáním dlaždiče urážím!).

Kdo nejde pěšky, vozí se v naleštěné karosérii o čtyřech kolech. Klouzání však přeje vozovka i jim. Brzdění? Ale kdeže, jen nedobrovolný posun dál a dál – a bum! Jeden o vysoký obrubník, druhý se pro změnu otočí v baletním smyku na místě a pomazlí čelo svého auta s blízkou dopravní značkou. Ve slovníku, který od nich brzy zaslechneme, se však mladým slečnám nevyrovnají.

Troubení, cinkání, troubení a někdy také troubení provázené příznačným „křach“. Tak vypadá cesta napříč hlavním městem naší krásné bílé zemičky. Ze všech sála nervozita, strach a vztek. A malé, stále ještě běloučké vločky se snášejí všem na kštice i čepice, kde pomalu roztají jako výraz výsměchu té naší lidské nadutosti a svrchovanosti.

Do práce nás dorazí jen část. Dva se stihnou cestou zranit na kluzkém povrchu chodníků. Sedím v našem skleníku, jak vznosně nazývám onu kancelářskou budovu a za oknem stále a stále padají bílé chumáčky vodové vaty. Pod okny se troubí, strká, kácí a nadává. A já v sobě cítím při pohledu k nízkým neprostupným mrakům, připomínající kanafasovou peřinu bez potisku, pocit bezpečí, štěstí a starého tradičního pořádku, ve kterém sice existovala nenávist i spěch, ale všechno ubíhalo tak nějak přirozeněji. A co vy, dokážete se ještě radovat z bílé nadílky?