Ne nadarmo se říká, že postavu, v níž se sami vidíme, milujeme. Z tohoto úhlu pohledu si musíme trošku potrhlou, nekonvenční, ale i vitální, energickou a vtipnou paní plukovníkovou zamilovat. Nechci tu gradovat to, co publikum vyjádřilo dlouhotrvajícím potleskem, psát o životní roli (pravda je taková, že Jiřina Bohdalová se snaží – úspěšně- do všech svých rolí vkládat celý život).



Jiřina Bohdalová postupně opouští techniku, na jevišti neustále tvoří, modeluje svou postavu tak, abychom spatřili jiskřivé hvězdy, ale přesto zůstali na zemi a viděli především člověka. Dokáže navodit intimní ovzduší smutku nad smrtí manžela, polostíny při pitvání jeho i své minulosti, šerosvit lidského konání při konfrontaci postojů svých potomků. Uctívá dokonalost, při níž otázka lidskosti v roli zůstává transcendentálním tématem.

Symbolická gesta, náznaky … jako jednotlivé kořenící ingredience působí nejen na diváka, ale i na kolegy herce a zpětně na ni samu. Představení je postaveno tak, aby vyniklo její eklektické herectví. Ona však dává prostor i svým spoluhráčům, neutiskuje ani vědomě nezastiňuje jejich výkon. Pokud někdy divák vidí opak, rád ho omluví, jelikož živelnost Jiřiny ji mnohdy vylije z mantinelů jejího prostoru. O to větší umění je jí sekundovat. Ponechat ji místo na slunci a zároveň ze své role vytěžit co nejvíce. Simona Stašová, byť sama herečka první třídy (Římské noci: http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=4738, Drobečky z perníku…) v roli nábožensky potrefené a trošku ušlápnuté dcery, zůstává záměrně v pozadí, aniž by její postava ztratila cokoli ze své šťávy. Tím zpětně potvrzuje nemalichernost a velikost svého umění.

Energická snacha (Valerie Zawadská), manželka věčně opilého neschopného architekta (Zdeněk Maryška), touží získat aspoň část dlužných alimentů. Upřede podlou, ve výsledku vysoce komickou spleť nedorozumění s psychiatrem – tapetářem (Zdeněk Hruška), aby zbavila tchyni svéprávnosti a všichni se pak zahojili na jejím majetku. Co nepříjemně překvapená vdova pochopí u snachy, u potomků ji zaskočí. Aby příběh nebyl přímý, do děje ještě vstoupí dávný milenec paní plukovníkové ( Alois &Svehlík) a jako krvavá díra se odkryje tajemství letité hospodyně (velký návrat Jany &Stěpánkové – po sedmi letech opět na jevišti).

Představení, v němž se střídají slzy se smíchem dovoluje divákům objevit sama sebe. Cesta k poznání vede důmyslně a lehce, za každým detailem se skrývá význam, náhle srozumitelný. Herectví, nasáklé člověčenstvím, které předvedli všichni účinkující bez výjimky, lapí diváka a s podmanivou sílou mu dá nahlédnout maketu života.

V hudebním jazyce lze říci, že představení Paní plukovníková je kousek složený géniem a zahraný virtuosy. Na výsledném bonbonku mají zásluhy všichni. Pro úplnost dodejme: uznávaný autor – skandinávský dramatik Bengt Ahlfors napsal tragikomickou hru. Režisér Vladimír Strnisko skvěle zvládl přední herecké osobnosti a ponechal jim v kolektivním pojetí jejich identitu a jedinečnost. Autor nenápadné scény i kostýmů Peter Čanecký zůstal skromně, ale vědomě v pozadí a tak přispěl k celkové harmonii představení.

Hru Paní Plukovníková uvádí Divadlo Na Jezerce. Premiéra se uskutečnila 20. prosince 2008

^{foto: Archiv Divadla Na Jezerce}