Původně jsem jednotlivé panovníky chtěla rozmístit po hřišti, vtisknout jim roli obránce, brankáře …. Ale vypadá to, že všem by se více líbila role útočníka. I když brankářů, kteří pouštěli góly, často i vlastní, bylo také dost. Nemám bystré oko trenéra, abych v nich jednotlivé fotbalové role vypíchla. Spíš bych jmenované panovníky pasovala do trojjediného splynutí – všichni bojovali o moc a území, bránili ho před nepřítelem a nakonec nějaký ten gól taky pustili.

Hvizd píšťalky, vbíhá šlechtický hoch Jiří z Poděbrad, dere se do popředí, kličkuje, odkopává okolo hrající a již vsítil gól – dobývá Prahu, stává se českým králem, pak brání kompaktáta, křížovou výpravu, pokus o diplomatický útok proti turecké expanzi a pak definitivní branka od Korvína (nebo smrti).
Mladičký obránce Ludvík Jagellonský neměl čas situaci vyhodnotit, spoluhráči mu nepomohli a branka u Moháče byla nevyhnutelná.
Podivuhodný obránce Rudolf II., přeskakující nabízené míče, si raději hrál na svou pěst, kdesi za brankou, kolegy tím dost děsil, ale jeho hra nepostrádala lesk a šarm, bohužel dodnes nepochopený.
Na hřišti se moc neohřál nevýrazný Fridrich Falcký, neunesl speciální českou taktiku, ale ani neměl co nabídnout.
Buldočí útočník i obránce v jednom, Ferdinand II. bil kolem sebe hlava nehlava, i proto vešel do naší historie potřísněn krví jednadvaceti českých pánů ( a nejen jich, i exulanti a zkonfiskovaní by mohli povídat).
Góly dával i Leopold I. – Turkům, uherským stavům, bránil se zejména financím.  Jejich nedostatek na něj pravidelně doléhal.
Karel Albrecht Bavorský kopal proti Pragmatické sankci, dosáhl i titulu českého krále a římského císaře, ale jen na chvíli- ten gól byl zároveň zdrcující.
Hráč, který předběhl dobu. Josef II. Jím nastíněnou taktiku jeho aristokratické a církevní mužstvo nepochopilo, ba nenávidělo, zatímco diváky, hlavně vesnické obyvatelstvo, nadlouho oslnil. Mezi nimi se stal legendou.
František I. konzervativní hráč, proslulý taktikou tajných kliček. Nedokázal jasně kopnout proti silnému dresu Napoleona, jen slabě nahrával. Pak zase hru srazil do rigidního pokopávání v rámci Svaté aliance.
Nezapomenutelným gólem, aniž by to laskavý Ferdinand V. tušil, byla jeho korunovace českým králem. Navždy poslední.
Nadějný hráč, Karel I. se dostal do družstva, které vůbec nemělo pochopení pro jeho kvality. Silný soupeř ho také úspěšně dusil. Branka, kterou dostal, se řadí mezi nejnespravedlivější. Ale bohužel, byla. Rozhodující a nevratná.

Podobně jako v prvním díle (http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=7906), si V. Liška nevšímá všech králů, vybírá si dle svého klíče. Přináší populární formou již známé informace. To by nebyla výtka, kdyby se v anotaci netvrdilo, že kniha přináší nové odpovědi a nové pohledy. Nic takového. Jedná se o seriózní, na známých, literaturou prohnaných faktech postavené vyprávění, samozřejmě mýty lehce okořeněné. Jen ty otazníky, pokud na ně vůbec upozorňuje, se vlní pyšně dál. Na ně musí odpovědět jenom trpělivá práce v archívech a správná interpretace pramenů. Třeba zaprášená akta ještě něco odhalí.

_{Liška Vladimír: Panovníci českých zemí II.
Vydalo nakladatelství XYZ v roce 2008
obálka www.xyz-knihy.cz}