Oblíbený vtip hovoří o pornografii pro ženy jako o sexem nadupaném snímku, který končí kýčovitou svatbou hlavních aktérů. Předem prozradím mnohé – zaprvé, že pro mě svým způsobem Deník nymfomanky pornografií je. Uměleckou, zdařilou, rozhodně ne vulgární, ale příjemně vzrušující. A za druhé? Na konci se nikdo nevezme.

Pohled do intimního deníčku mladé dámy hovořící plynně několika jazyky, oplývající diplomem z prestižní školy a briskními manažerskými schopnostmi, nás uvrhne do krajin těla i duše, ve kterých existuje jen vše pohlcující tělesná touha, bořící zábrany i morální předsudky. Ptáte se, jestli je porno? Ne, jen zdařilý erotický snímek, který neváhá koketovat jak s nejintimnějšími místy těl, tak nejhlubšími pohledy do psychologie ženy, která se zmítá mezi světem rozkoše a normálním životem.



Valerie přijde o práci, umře jí jediný člověk, kterého měla z celého srdce ráda a zdá se, že nejčernějším obavám neudělá přítrž ani nový objev v podobě bohatého podnikatele. Ale ouha, na každého jednou dojde a Val najednou pocítí, že cit zvaný láska dokáže pozastavit i tepající nutnost mít sex nejméně jednou denně. Ne všechny růžově vypadající románky červené knihovny však končí happy endem. Začíná se zdát, že bez předsudků si může mladá dáma užít snad jen v rámci pracovního poměru v příjemně vypadajícím veřejném domě. Počáteční nadšení vystřídá hrůza – zákazníci nemají srdce a peníze a drogy budou vždy stát na prvním místě před křehkým tělem a citem mladé prostitutky.



Zdařilý španělský snímek svědčí o tom, že lze skloubit dvě často oddělované věci – smyslnou erotiku (díky níž je film přístupný až od osmnácti let) a psychologický rozbor sebe sama zavánějící místy uměním, který nechá nejednoho diváka nahlédnout do nejtajnějších skulinek myšlení a dopomůže mu pochopit, že promiskuita někdy není jen věc, ke které se sami rozhodneme v mravně pokleslé náladě.

Premiéra: 8. 1. 2009

Deník nymfomanky
Režie: Christian Molina
Hrají: Geraldine Chaplin, Leonardo Sbaraglia
Do 18 let nepřístupné


^{foto: bioscop.cz}