Toho čtenáře, kterého svrbí jazyk, aby jej vzápětí opřel o slovo „začínající“, musím hned na začátku zklamat. Dnešní děti totiž prakticky nerozlišují mezi neznámým učitelem, v našem případě studentkou pátého ročníku pedagogické fakulty, a učitelem, na kterého jsou zvyklí. O tom, že hra s ohněm je mezi dětmi stále populárnější, svědčí obdobný případ z jiném ústavu, kde žák během přestávky podpálil papírové výkresy, zavěšené na provázku na zdi. Nu což, je přece snem každého dítěte školou povinného, aby nenáviděná škola shořela. Jak je to ale možné? Vždyť z úst řečených odborníků a oponentů ze stran rodičů neustále slyšíme o hodných, nepochopených dětech toužících po vzdělání. Jaké dítě tedy může něco takového udělat?!

Jakožto budoucí učitelka, se zájmem sleduji vzrůstající diskuse na téma nevychovanost a vzrůstající agresivita školní mládeže. Ačkoliv zmíněné problematické jednání diskutující často spojují především s dětmi trpícími nějakou poruchou či žáky ze sociálně slabých rodin, pedagog v praxi čelí stále častěji tomuto chování také ze stran žáků, kteří zcela evidentně ani do jedné z jmenovaných skupin nepatří.

Než uvedu několik osobních zkušeností, považuji za nutné poznamenat následující. Během vysokoškolského studia jsem absolvovala, někdy více někdy méně kvalitní, kurzy didaktiky, metodologie, pedagogiky a psychologie, kteréžto zahrnuje také státní zkouška, kterou budoucí pedagog povinně uzavírá pětileté studium. nesouhlasím tedy s tvrzením, že studenti učitelských směrů těmito kurzy neprocházejí. Pokud sleduji televizní debaty, naposledy s paní Jílkovou v pořadu „Máte slovo“, za sebe mohu čestně prohlásit, že s veškerými moderními vyučovacími metodami, včetně seznámení se obsluhou moderních výukových zařízení, jsem obeznámena byla. Teoreticky mi tedy nic nebrání, abych před žáky předvedla záživnou, zábavnou hodinu, během níž mě budou uši přítomných „nevinných bytostí“ s nadšením poslouchat, lépe řečeno, jejich majitelé se aktivně zapojí a společně předvedeme ukázkových 45 minut, během nichž učitel nestojí v pozici nadřízeného, ale laskavého kolegy a přítele, napomáhajícího svým svěřencům zvládnou možná úskalí učícího procesu. A nyní zpátky na do reality.

Moje specializace učitelky pro 2.stupeň základní školy je obecně považována za nejhorší. Dobrovolně jsem si ji vybrala a, přes nevalné vyhlídky budoucího života, ještě do minulého roku všude ochotně vykládala, jak "budu učit". Dnes přemýšlím o změně zaměstnání. Proč? Pojďme si rozebrat několik „zážitků“ z mé vlastní praxe.

Zážitek č.1

Během hodiny přírodopisu v osmé třídě mě dohlížející učitelka požádala o vyzkoušení několika žáků. Po vyvolání jednoho z nich, vyššího chlapce, oděného ve značkovém oblečení, se zlatými (velmi pravděpodobně skutečně zlatými) řetězy okolo krku, tento vstal a než přistoupil ke katedře, nejprve zareagoval na svůj zvonící mobilní telefon, který před mými zraky zvednul a veřejně probíral s volajícím, patrně kamarádem, plány na odpoledne. Poté, co hovor dokončil, neboť křik třídní učitelky nebral v potaz, došel před tabuli a se slovy: „Rovnou mi tam napište pětku“ hodil žákovskou knížku k mým rukám. Poté odešel zpět do lavice.

Přiznávám, že mi popsaný způsob chování vyrazil dech (opět se ptám, kdeže je to nadšené dítě, toužící po vzdělání??). Co napadne většinu z racionálně myslících lidí, je telefon zabavit a pozvat rodiče. Jakkoliv bychom totiž chtěli být shovívaví a zůstat pouze u odebrání telefonu, pouze rodičům může být zabavená věc navrácena. Při představě dalších 20 dětí, věčně manipulujících s mobily, bychom při dodržení takového postupu zvaly rodiče do školy jako na běžícím pásu. Dalším vyvstávajícím problémem je možné riziko obvinění učitele z důvodu poničení zabavené věci, kteréžto možnosti vynalézavější žáci s oblibou využívají. Je totiž jasné, že podobný spor, rozsouzený v neprospěch učitele, mnohdy neúměrně ohrozí jeho finanční situaci. Být dítětem dnes prostě není levná záležitost. Pakliže bychom přesto telefon zabavili, musíme počítat s dalšími potížemi, neboť rodiče dotyčného žáka na naše výzvy často nereagují (případ našeho chlapce) a když už se dostaví, nezřídka obviní učitele z plýtvání jejich času pro takovou…hloupost. Jistě, i na toto lze patřičně odpovědět, nicméně hádat se denně se zástupy rozmrzelých rodičů jednoduše nejde. Posledním řešením je poznámka. S ohledem na chlapcovu citovanou větu ovšem lze předpokládat jakýkoliv výsledek. Celou situaci tedy nakonec řeším poslušným zápisem pětky do žákovské knížky a pokračováním ve zkoušení.

Zážitek č.2.:

Napovídání během hodiny nikoho nepřekvapí. Bezostyšný poslech Mp3 přehrávačů nicméně ano. Po napomenutí hudbymilovného dítka v 7. třídě , namísto urychleného úklidu sluchátek, následovala afektovaná reakce, doprovozená komentářem: „Co mě buzerujete, vždyť já je (sluchátka) mám jenom v uších“(písničky duněly celou třídou). Po docílení zhruba pětiminutového ticha chlapec Mp3 opět zapnul. Následovala hádka mojí osoby s tímto dítětem, během níž mi bylo vysvětleno, že jej osočuji neprávem a ve snaze zabavit přehrávač se semnou chlapec začal přetahovat („Na to nemáš právo, ty p—o“). Výsledek? Opětovné ponechání věci a zapsání poznámky do žákovské knížky.

Důrazně upozorňuji na reakce žáků po napomenutí, neboť téměř pokaždé následuje nikoliv zardění či prosté ticho, ale sprosté slovní napadání učitele, během něhož se nejvulgárnější nadávky stávají pedagogovým denním chlebem.

Zážitek č.3:

Během hospitace (náslechu) jedné z hodin angličtiny v 9.třídě učitelka neustále řešila problém s integrovaným hyperaktivním dítětem. Dívka , disponující potvrzenými doklady o tomto znevýhodnění, dle doporučení správně usazena v první lavici před katedrou, neustále vyrušovala. Učitelka během výkladu takřka bez ustání otáčela dívčinu hlavu (taktéž doporučená metoda), úkoly zadané třídě dodávala dívce ve speciální úpravě. Přes dodržení veškerých zásad dítě celou hodinu provokovalo, křičelo, smálo se či vstávalo z místa.

Z výše uvedeného příkladu zcela jasně vyplývá, že smysluplná výuka s těmito žáky, bez přítomného asistenta, prakticky nelze.

Zážitek č.4:

Po skončení hodiny učitelka požádala žáka, aby jí pomohl vyndat odpadky z lavic. Žák odpověděl, že „tohle je práce uklízečky a navíc tělesný trest“, a že „tohle“ dělat nebude.

Zde je namístě upřesnit, že takřka žádné tresty, o tělesných nemluvě, současné školství neumožňuje. Nelze tak nechat žáka po škole bez vědomí rodičů či zadat zvláštní domácí úkol. Také běžné „vyhazování“ ze třídy skýtá riziko spíše pro učitele, neboť v případě že se žákovi něco stane či něco provede, učitelka ponese následky. Náš žák tedy ze třídy odešel. jeho učitelka s mojí pomocí vybírala sáčky od svačin a posléze myla počmárané lavice. Je to totiž opět učitel, který zodpovídá za stav učebny na konci výuky.

Zatímco média a tzv.odborníci z řad psychologů (z nichž mnozí, soudě dle reakcí viděli skutečné vyučování maximálně na videu) stále hovoří o "potřebě komunikovat" a veškeré problémy hází na děti s nejrůznějšími poruchami, čeští učitelé čelí denně chování, které bychom ještě před několika lety bez pardónu označili za obyčejnou lidskou nevychovanost, nevštípený respekt ke čemukoliv a komukoliv a za přehnané sebevědomí, jehož příčiny tkví v často nevhodném jednání rodičů, šišlajících „ty můj miláčku“ namísto patřičné domluvy nebo, kdysi zcela normálního a zcela funkčního, pohlavku či jiného, ano, tělesného trestu.

Řešení zůstává zjevně v nedohlednu. Rozmazlená mladá generace, přisuzující větší význam spolužákově oblečení nežli jakýmkoliv nehmotným statkům, tak hovoří nahlas o svých právech, zatímco učitel zoufale přešlapuje u katedry, neschopen jakékoliv účinné obrany. Stejně jako teorie o zábavném vyučování, padají do prachu také veškeré modelové situace z hodin vysokoškolského studia, neboť chování dětí přesahuje rámec uvěřitelného jednání. Navzdory smíření se s ostudným nástupním platem cca 14 000 hrubého/měsíc tak mnozí mladí pedagogové volí jiné zaměstnání. Nikdo kvalifikovaný nechce a nebude za těchto podmínek riskovat duševní zdraví, na jehož regeneraci jsou i dva měsíce prázdnin, na něž učitelé nezřídka dostávají ze škol výpověď, minimální náplastí. 

foto:www.eslpod.com