Nejprve přišla o matku, ještě dříve, než se Havlíček vrátil z Brixenu, záhy však umírá i on. Naštěstí měla tetu, sestru své matky, provdanou Jarošovou, u níž bydlela naproti dnešnímu Masarykovu nádraží, přičemž poručníkem jí byl určen strýc F. L. Jaroš.
Roku 1861 se konala veřejná národní loterie ve prospěch Z. Havlíčkové, která vynesla 30 596 zlatých, budoucí nevěstino věno. Národ se totiž rozhodl, že nebude jeho dcera dále trpět. Bohužel skutečnost ukázala, že paradoxně trpěla snad o to více.
První ránu jí zasadili, když jí odstěhovali od Jarošů, kde přitom vyrůstala v láskyplném prostředí. Jenomže strýci hrozilo vězení pro dluhy, a tak putovala k novému poručníkovi Dr. F. Braunerovi, otci malířky a grafičky Zdenky Braunerové. V jeho domácnosti se příliš šťastná necítila, samotná Zdenka, o deset let mladší, na ní vzpomínala jako na smutnou a mlčenlivou dívku.

Ale pod zdánlivě chladnou maskou skrývala Zdenka opravdové city, a když vzplanula k polskému šlechtici a zároveň důstojníkovi rakouské armády Quidu Battagliovi, vyprávěla si o tom celá Praha. Dr. Brauner a druzí ochránci dcery národa všemožně bránili, aby se s ním scházela, natož aby se za něj provdala. Česká společnost de facto uspořádala hotovou štvanici jen proto, že by si jediná dcera Havlíčka Borovského měla vzít Poláka, přitom ten se chtěl učit česky a založením byl ryzí vlastenec. Sám Battaglia brzkého rozchodu velmi želel. Protože později chtěl vyvrátit všechny dohady a klepy, napsal článek: "Wieczór w złotej Pradze“, kde uveřejnil i polské překlady Zdenčiných dopisů.

Zdenku nicméně raděj uklidili do Rakovníka k dr.Trojanovi, protože v Praze se o ní vyprávěly naprosto hrůzyplné historky, jako že utekla s důstojníkem a čeká s ní dítě apod. V klidném Rakovníku prožila krásné tři roky. Cítila se tam svobodná, zapojila se čile do kulturního a veřejného dění. Poté se odstěhovala k babičce a tetě do Německého Brodu, kde také završila o dva roky později svůj mladý život, aniž by se stihla provdat, přestože se o ní ucházel hrabě Václav Kounic, a statkář Antonín Svoboda.

Zdroj fotografie:archiv autorky