Prostor viděného se každým rokem mnohonásobně zvětšuje. Nechat se jím fascinovat  je víc jak žádoucí. Nechat se jím postrčit kupředu je snad úkol pro celé lidstvo. Být jeho součástí je veliké dobrodružství. Pro jedince největší!

Lubomír Martínek napsal svým způsobem vzrušující knihu. Mýtus o Lynkeovi se jmenuje. V šestnácti kapitolách ukazuje svět pronikavě viděný Lynkeovými dědici, tedy i autorem samým, ne-li především jím. S vědomím zrovna viděného a poznávaného je nadepsal citáty jiných myslitelů nejrůznějších specializací. Snad aby vypíchl to široké spektrum lidí, ochotných se světem zabývat ve svém myšlení. Oblékl je do slušivých kabátků ušitých svou firmou. Firmou zkušeného esejisty, spisovatele, překladatele. Esej je jistě vrcholnou publicistickou formou a zde jich máme rovnou šestnáct. Rozvitých, květnatých. Čtivých, prošpikovaných nebývalým množstvím věcného konstatování. Studium psychologie na pařížské univerzitě autor nezapře. Řečeno nakladatelstvím Paseka, autor hledá odpověd na otázku, proč slepota světem vládne. Možná. Dodávám, že je to především o vidění světa, snaze o zodpovězení otázek, které po nás až příliš alibisticky sklouzávají do kanálu lidského marasmu. Děláme, že nejsou, ale marně. Vidění s myšlením nás doženou i pod gilotinou.

Tak jako moc disponuje stále mohutnějšími prostředky kontroly a manipulace, potomci Lynkea zase vládnou stále důvěrnější znalostí mechanismů, struktur, zdánlivě bezvýznamných detailů, stále úplnějším pohledem. Na co? Kterým směrem je ten pohled upřený?  Už, už to vypadalo na definici. Zůstala otevřená. A pak najednou, na základě obsahu knihy, dojdeme k tomu, že autor, zcela ve stylu starořeckých myslitelů nechává vyústění na čtenáři a až po nějakém čase stroze dodá: Ani dnes být vidoucí neznamená být vševědoucí.

Autor člověka charakterizuje jako zvíře, které má možnost na svůj úděl působit. Ale bez osobního nasazení to nepůjde. Vzpoura proti stereotypům je to lidství v každém z nás, jež bychom neměli promarnit. Asi největší poselství svazku.

Lynkeus není ideál hodný k následování, představuje pouze další z mnoha lidských možností. Na čtenáři zůstává maličkost. Zvednout jednu tu možnost ze země. A odkopnout pasivitu.

Knihu nepřečtete jedním dechem. Celá je nadupaná pregnantně vyznívajícími hesly a k takovým je třeba se vracet. Nechat je na sebe působit. Věřím v návraty přínosné.