Přitom by mělo platit – co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Pokud se zamyslíme tedy nad tím, jak vypadá takový běžný rok běžného Čecha, musíme ho rozdělit na tři fáze a tři etapy, které jsem pojmenovala – absolutní vytíženost, velká vytíženost, klidový stav a rovněž Vánoce, Velikonoce a letní prázdniny.

Vánoce začínají již koncem října, kdy přichází plíživě stav velké vytíženosti. Pomalu se shánějí dárky, v některých bytech probíhají doslova stavební úpravy a ženy pátrají po nových receptech na cukroví, což volně přechází do listopadu. A proto většina Čechů nemůže chodit do divadla, na koncerty, prostě nikam. Nemají kdy. V prosinci už nastává akutní fáze absolutní vytíženosti. Ostatní život jde stranou a české občany zahrnuje přímo stresující nedostatek času. Ženy denně po práci pečou cukroví, nebo běhají po obchodech, či gruntují a své známé odhání s tím, že jsou totálně vyřízené, i kdyby se mělo jednat o příbuznou z Austrálie, kterou neviděly třicet let. Holt příbuzná přijela v nevhodnou dobu. A nějaké řeči o tom, že si máme udělat chvilku volna i pro své blízké, jsou jen trapně dojímavé pohádky. Jsem ráda, že české ženy se tak chovají a vůbec se za to nestydím. Však tu hlavu z písku zase v lednu vystrčím. Já vystrčím hlavu a zbytek národa přejde do fáze velké vytíženosti, zde spíše ztráty nálady. Dokonale finančně vyždímaní, psychicky i fyzicky vydeptaní spoluobčané se přeci musí vzpamatovat z Vánoc, navíc ta nepříjemná zima. Leden je určitě proto měsíc odkládací. Z ledna se přesouvá ledacos na jaro, na březen, období výletů do hor a jarních prázdnin. Když si srovnáme únor s lednem a březnem, vychází nám jako relativně klidný měsíc.

V březnu se také začínají Češi duševně chystat na Velikonoce, důvod k dalšímu řádnému úklidu. Okna po zimě jsou trestuhodně špinavá a vůbec domácnost od prosince chátrá. V dubnu už nastává fáze absolutní vytíženosti, kdy kromě velikonočních svátků, se snad každému žení a vdává tucet příbuzných. V květnu je sice konečně teplo a tudíž příhodná doba na to vyrazit někam do společnosti, ale bohužel Českou republiku čekají přípravy na dovolené a tak není zase čas! Červen až srpen znamená naprosto totožný výpadek z reality stejně jako Vánoce. Všichni se někde rekreují, nebo se teprve chystají, či se právě odněkud vrátili a tudíž nepřichází v úvahu nějaké zevlování po kulturních zařízeních, nehledě na to, že divadla jsou zavřená. V září pak jdou děti do škol a národ si celkově „líže rány“ z léta. Jednoduše identická únava jako v lednu. Tím se dostávám zpět k říjnu, jehož počátek se dá zařadit do fáze klidného stavu.

Pokud shrnu své zamyšlení, vychází mi, že kromě února, května a října nenachází ubohá česká duše žádného pokoje. Ovšem zkoumali-li bychom běžný rok Čecha podrobně, zjistíme že zatímco se setkal jen s pěti kamarády, jednou navštívil divadelní představení i koncert, tak naopak shlédl minimálně třistakrát televizní noviny, viděl v „bedně“ přes dvě stě filmů a nejméně stokrát vstal se „Snídaní s Novou“. A pak že nemá čas.

Proto vás, milí čtenáři, prosím, až vám zase zavolá přítel, s nímž jste se dlouho nesetkali, nebo až vás někdo pozve na večírek, nevymlouvejte se a jděte a o to víc to platí nyní o svátcích.

A zvláště nezapomínejte na ty nemocné, staré a opuštěné, neboť ti vás potřebují nejvíc a odložení návštěvy těchto lidí s výmluvou – o Vánocích nemůžu, mám toho moc, by vás také jednou mohlo zamrzet. Žijeme tady a teď a nikdo z nás neví, co bude zítra.