Marie Poledňáková je něco jako náš olympijský vítěz, Aleš Valenta. Již se svými prvními slavnými televizními filmy, „Velrybou“ a Jak dostat tatínka do polepšovny, dosáhla na pomyslný vrchol a ten se jí už nikdy, a to ani s „komedií století“ S tebou mě baví svět, nepodařilo překonat. Přesto se režisérka nevzdala a na rozdíl od Valenty, který raději začal s jinými činnostmi , se Poledňáková občas ke své profesi vrátila. Bohužel, výkon to nikdy nebyl valný a ve chvíli, kdy, podle vlastních slov, hodlala na post scenáristky a režisérky resignovat, se jí podařil husarský kousek- filmová komedie Líbáš jako Bůh, kterou navázala na své nejlepší práce.

Nejenže je to komedie vydařená, ale režisérka si i její premiéru, byť neúmyslně, načasovala na správnou chvíli. Neboť, po ničem tak diváci neprahnou, v době, kdy je na ně ze všech světových stran neustále vyřváváno, že je krize, že přijdou o zaměstnání, peníze a prostě úplně o všechno, jako po kulturním zážitku, při němž se od srdce zasmějí a alespoň na chvíli zapomenou.

Marii Poledňákové se podařilo ve svém filmu vyvarovat jakékoli politiky a hlášek odkazujících „humorným způsobem“ na dnešní situaci. Místo toho vypráví lehkou rukou poněkud potřeštěný příběh pozdní lásky a chytře „potrestané nevěry“, tedy téma, které už dobře posloužilo mnohým autorům v ne právě nejlepších dobách.

Hlavní hrdinkou filmu je učitelka francouzštiny, Helena (sympatická Kamila Magálová), milá to žena středního věku (pochvala za odvahu ukázat ve filmu generaci padesátníků, tedy generaci, která je dnes tak často považována za neperspektivní, neflexibilní a vůbec out) , žijící ve společné domácnosti se svým ex-manželem Karlem (Bartoška), jinak spisovatelem a hvězdou talk show „Sejdeme se v posteli“ (ne, vážení, nejde o obdobu Peříčka, ale spíše o decentně vedenou show na téma milostných vztahů). Samozřejmě Helena, byť zřejmě ne tak docela nedávno překročila padesátku, touží po lásce, a té se jí dostane od poněkud nervově vyčerpaného lékaře ze záchranky Františka, v podání Oldřicha Kaisera. (Jejich seznámení v sanitce, kdy hrdinka doprovází k porodu svojí snachu, patří k jednomu ze skvostů filmu a odehrává se v rytmu valčíku nebo baletu, jak se to vezme). Na scéně se záhy objeví další postavy. Helenin dospělý záletný syn Adam, babička Alžběta, které se také zapalují lýtka a Helenina ovdovělá sestra Kristýna se spoustou potomků. Mezi Helenou a Františkem vzplane záhy láska jako trám. Je tu ale lékařova svérázná žena Bohunka (Holubová), která, poté, co se dozví o manželově nevěře, je rozhodnuta své manželství zuby nehty bránit.

To je ve stručnosti vše, nicméně autorce tahle kostra stačí k roztočení bláznivého kolotoče všemožných, ať věrohodných, či méně uvěřitelných humorných situací, k čemuž jí pomáhá dobře odpozorovaný život a hlavně možnost opřít se o skvělé herce.
Režisérčina letitá umanutost po atraktivním zaměstnání svých hrdinů pokračuje i tady, nicméně úsilí dokázat, že lidé pracující např.v prostředí showbusinessu jsou v podstatě v soukromí stejní jako my všichni (mezi námi, nikdy to nebyla a specielně v dnešní době není pravda), se jí podařilo až nyní, a to překvapivě prostřednictvím Jiřího Bartošky. Ač zůstává sám sebou, jak ho dobře známe, se všemi sarkasmy a nezbytnou cigaretou, vykreslil svého Karla, ploužícího se líně po domácnosti v nedbalém oděvu a glosujícího dění kolem sebe občas dobráckými, občas jedovatými poznámkami, jako skutečně velmi obyčejného, sympatického chlapa, který stojí nohama pevně na zemi. Jiří Kaiser za ním nezaostává. Ve své roli nehrdinského záchranáře je ukázněný a jeho únavu muže pod pantoflem, dojemně se snažícího předstírat, že je někým trochu jiným, jsme mu také ochotni věřit.

Na rozdíl od Bartošky s Kaiserem, trochu problematické zůstává angažování Evy Holubové do role podváděné manželky, sebevědomé podnikatelky v oboru snad výkopových prací pro velké stavby. Její typická kreace sekernice s ukřičenou dikcí domovnice je trochu příliš a vyčnívá nad víceméně civilním projevem ostatních jak hřebík v podlaze. To ovšem neznamená, že její herectví nevydýcháte a že se nebudete ve scénách s ní dobře bavit. Daleko více překvapuje nejistota Jaroslavy Adamové, coby babičky, kterou suverénně předčil v roli jejího nápadníka neherec Arnošt Lustig. Stejně tak je výtečná Martha Issová, jako věčně podváděná maminka dvou malých dětí.

Část děje Líbáš jako Bůh se odehrává při záchranných akcích ambulance a právě tyto scény patří k nejlepším. Spíš než o vizuální gagy zde jde o vtipné, velmi černé hlášky. A jak by ne, když jednou z členek záchranného týmu je Bára Hrzánová a volant třímá Milan &Steindler. Nakonec nelze opomenou ani báječný výkon Sandry Pogodové jako dispečerky ve velíně záchranné služby.

Tohle všechno ovšem neznamená, že se na „Líbáš jako Bůh“ nedají najít chyby.
Zatímco lékařské prostředí je ve filmu vylíčeno s inteligentním humorem „Básníků“, „vtipné“ukázky z Karlovy talk show poněkud drhnou. Stejně bezzubé a zbytečné jsou scény s kolegy hlavní hrdinky a až trapné vyznívají okamžiky ze školní třídy a některé rádoby veselé, tisíckrát omleté gagy (scéna s vánočním stromkem, hromadně poslaná SMS), které si tato veselohra nezaslouží. Poněkud otravná je také režisérčina záliba v hordách zpovykaných a tolik, tolik sladkých dětí, které Nella Boudová, coby jejich unavená matka, nezvládá (už to dnes není moc vtipné) a dále neustálá (i když pro příběh nutná) přítomnost mobilů v rukách hlavních hrdinů (prostě takový je náš dnešní smutný život a proto poznámka Karla, že slušní lidé na noc mobil vypínají, je více než na místě). Za další drobný nedostatek považuji příliš dlouhou stopáž filmu – vyprávění ke konci poněkud vázne. Režisérka by se také měla poučit od Zdeňka Svěráka ve smyslu, že s vulgarismy se musí zacházet jako se vzácným kořením, zvláště, jsou-li vkládány do úst dětí. Stejně tak omílaná hláška s Bílým tesákem, používaná Věrou Holubovou, značně rychle omrzí.

Co však rozhodně potěší, jsou oblíbené režisérčiny exteriéry ve vánočně vyzdobené Praze či záběry zasněžených hor. Mile překvapí také hudební doprovod, v němž, na naše poměry překvapivě, zazní vedle Divokého Billa i slavné zahraniční kapely.

A ještě perlička.
Marie Poledňáková, po vzoru svých zámořských kolegů, použila do episodních rolí některé naše a slovenské umělce. Pokud jsem si dobře všimla, v roli opilého rybáře se mihne Ján Króner, jako lékař v nemocnici zaperlí Karel &Síp a nelze opomenout ani Lucii Bílou ve značně profláklé, komicko- trapné roli cikánky. Naštěstí tenhle nášup divák dostane až v titulcích filmu.

A abych nezapomněla, obdivovatelkám Jiřího Bartošky se dostane na plátně jeho několika opravdu velkých detailů, které nám připomenou nikoli skutečnost, jak čas běží, ale hlavně fakt, že český film až do této doby nenašel jeho adekvátního následovníka, což je opravdu smutné.

osobní hodnocení: 70%

Líbáš jako Bůh
režie: Marie Poledňáková
hrají: kamila Magálová, Jiří Bartoška, oldřich Kaiser, Eva Holubová, Milan &Steindler, Martha Issová, Jaroslava Adamová, Nela Boudová, Roman Vojtek, Václav Postránecký a další.
délka: 115 min
web: www.libasjakobuh.cz
premiéra: 12.2.2009

foto: Falcon