A v této rodině takřka kapitalistické měl strávit Míla svátky pohody a štěstí. Jedinou radost pro něj znamenala sestřenice Bětka, která poctivě docházela do jiskřiček, protože i strýc Václav uznal, že s jeho politickým profilem by jinak skončila někde v kravíně a ne na gymnáziu. Tuto vychytralost Ransdorfovi velkoryse přehlíželi, i když by se jistě našlo pár uší, které by si tento prohřešek rádi poslechli a rádi by za to Daňkovi dali pocítit, co znamená trestající pěst dělnictva.

Míla se Vánoc docela bál, zvlášť od zážitku, kdy mu děda Mráz poslal jen podivný papírek místo dárků. A tak ho Bětčino předvánoční nadšení osmileté dívenky nezajímalo. Nicméně se nakonec dal od ní přemluvit a napsal i své vánoční přání na lísteček a ten spolu s Bětčiným zavěsil na šňůru za oknem. Míla měl jakýsi přirozený sklon podporovat outsidery a když navíc zjistil, že ten ušatý zpěvák s pohyblivým obočím je vyučený elektrikář, neváhal ani minutu a zatoužil nalézt pod stromečkem desku Karla Gotta.

Míla si ale neuvědomil, že své psaníčko vkládá za okno třídního nepřítele, který se mu odvděčí nějakou zhýralostí. A také se odvděčil.

Po štědrovečerní večeři, kdy ho ateistu urazil strýc Daněk nějakou nesmyslnou modlitbou, kterou ale šeptala i jeho sestřenice, se rozsvítil v obývacím pokoji stromek a zazvonil odkudsi zvoneček. Bětka nadšeně vyběhla do pokoje, však se na dárky těšila celý den. I Míla přidal do kroku s nadějí a touhou po libozvučném hlase nadějného Káji. Ovšem to, co se vyklubalo, z pod balícího papíru, mu vyrazilo dech. Na fotografii se šklebil neupravený mladík s dlouhými vlasy a část jeho tváře zakrýval velký nápis big –beat.
„Co to je“, zeptal se Míla nahlas.
Strýc mu odpověděl:“ Přeci gramofonová deska“.
„Já vím, ale ten nápis, jak to, že není v ruštině“.
„To ale není ruské slovo“, vysvětloval strýc.
Teta Táňa, aby zachránila situaci, vyzvala Mílu, aby desku pustil.
To ale neměla dělat.
Místo dojemného šlágru :“Oči má sněhem zaváté“ se ozvaly jakési skřeky v jazyce, jemuž Míla absolutně nerozuměl a něco mu říkalo, že to nebude jazyk spřátelených zemí.
Náladu mu nezlepšila ani ušanka od rodičů z Moskvy.

Míla se vrátil do školy otrávený jako kdysi a uvědomil si, že snad horší svátky nezažil. Nejvíc mu ale vadilo, jak se jeho spolužáci vzájemně chlubili, co dostali pod stromeček a on musel mlčet, styděl se za své příbuzné. Růženka Kolbenová vyrostla samozřejmě ve zhýralé děvče, které nejraději nosilo minisukně a kamarádila se s podivnými existencemi. Míla jí kvůli tomu rád neměl, ale na druhou stranu cítil pro ní určitou slabost a jí jediné prozradil, po značném naléhání, co dostal k Vánocům. Růža kupodivu poté doslova vyvalila oči a hned mu nabídla pět desek Gotta i s podpisem za tu Mílovu a ještě nešetřila chválou na adresu Mílova strýčka Václava. A jak slíbila, tak dodržela. A proto díky Růže Vánoce 1968 pro Mílu dopadly nakonec dobře.