Zatímco skromné sovětské děti od něj žádaly tu nové botky na zimu, tu přání, aby zimu vůbec přežily, tak ty české mu naopak rok, co rok posílaly dlouhé seznamy s žádostmi o kola, stavebnice, míče a jiné kratochvíle, jednoduše řečeno české děti si neuvěřitelně vymýšlely. Ne, že by děda Mráz rád nezalétl nad vánoční Prahu, ale i jeho trpělivost měla své meze. A tak když v listopadu 1958 dostal od pětiletého Míly Ransdorfa psaníčko, v němž ho Míla prosil o nový vláček, plyšového medvídka, desku Spejbla a Hurvínka, autíčko a svetr s norskými vzory, děda Mráz se spravedlivě rozhněval a v rozčílení Mílův dopis roztrhal. Vzápětí se vrhnul na všechna psaní od československých dětí, aby je zničil. A protože děda Mráz uměl i čarovat, rázem se v jeho oblakovljance tísnily koše s drobnými lístečky, na nichž se skvěl velký nápis NIČEVO. Tyto lístečky se rozhodl Mráz poslat československým dětem místo nadílky jako trest za jejich neskromnost.

A proto, když Míla Ransdorf nadšeně vběhl do svátečně vyzdobeného obývacího pokoje, nenašel tam pod stromečkem pro sebe nic než záhadný papírek s písmenky, které mu rozluštil až tatínek. Ten večer a dny příští Míla proplakal a s ním plakaly i ostatní děti. Od dědy Mráze se skutečně nikdo v Československu nedočkal ani špendlíčku

Po novém roce se Míla vrátil do školky a jeho rodiče radostně do továrny. Ve školce si samozřejmě hned povídali o Vánocích a soudružka učitelka se ptala postupně všech, co pěkného jim děda Mráz nadělil. Bylo to věru smutné povídání. Jen Růženka Kolbenová se pořád usmívala a když došla řada na ní, prohlásila moudře: "Vidíte, já vám říkala, že děda Mráz není. Vím to od maminky".
Míla se na ni udiveně podíval a zeptal se: "Kdo tedy nosí dárky"?
Růženka na to pronesla: "No přeci Ježíšek. Já od něj náhodou letos dostala mrkací pannu, krajkový šatičky a papírovýho draka".

Po Růženčině proslovu se v dětských hlavičkách odehrávalo cosi v tom smyslu, že je teda ti dospělí s dědou Mrázem pěkně podvedli, zatímco soudružka učitelka jen lapala po dechu a nevěděla, jak ze situace ven. Nakonec ji vyřešila soudružka ředitelka.

A dlužno dodat, že Růženka Kolbenová byla toho památného dopoledne ve školce naposledy.