Koloniál nebo po česku obchod smíšeným zbožím. Ten první mě fascinoval v seriálu natočeném dle knihy Karla Poláčka Bylo nás pět. Koloniál Václava Bajzy... Vtáhl mě do sebe i přes obrazovku a pak už jsem cítil, jak na malém prostoru vydechují svá aroma různé potraviny, pokrývající všechny čtyři stěny i prodejní pult: Koření vší vůní i druhů sypané do balíků z hnědého papíru, které byly vyrovnány na pultu jako tlustí vojáci při nástupu, dále cukr, sůl, mouka v jutových pytlích, bonboniéry s třešňovou duší a v policích vyskládané džbány, plechovky, dózy a tolik hmatatelných a ladných tvarů, že by člověk málem měl chuť kupovat obal místo obsahu. A to jsme ještě nedohlédl do skladu na poctivě stlučené bedny s citrony, pomeranči a banány, jež nechávaly vyprávět dřevo o cestách přes půl zeměkoule. A co dále? Železná kasa, která s cinknutím vystřelovala šuplík drobných, jejíž klika na boku uměla míchat kostkovým displejem. A opodál mosazné váhy a skupinka závaží od nejtěžšího po nejmenšího. Sedm malých černoušků.

Viděl jsem v Bajzově prodejně úplný růžek hojnosti, hustě osázenou říši hotovou oslovit všechny smysly, nadmíru materiální a přitom opatřenou silným nábojem duchovna! A nezapomenu, jak se nade vším přímila postava pana Bajzy v pletené vestě a sněhobílé košili, který tvářil se jako pečlivý pan obchodník s majetnicky rozšířeným úsměvem, prozrazujícím spokojenost se sebou sama i hrdost na to, co vybudovaly ty mozolnaté ruce složené na pultu. Záviděl jsem synkovi obchodníka, Péťovi Bajzů, že poháněn pouhou vůní, již nasál do chřípí, uměl se vydávat v ony kraje, odkud tušil přicházet zázvor, muškát a skořici.

Ach vy obchody smíšeným zbožím, později přezvané na samoobsluhy, s ustaraným vedoucím v poletujícím plášti, s dvěma obnošenými prodavačkami a jednou důkladně živenou paní od lahůdek. Desetiletí jsme při běžných nákupech nespoléhali na nic jiného. Můj otec si před lety jeden takový oblíbil poblíž našeho domu a každý den po práci zajížděl tam na svém bicyklu-veteránu, taška se mu pletla do drátů v kole, jak otec šlapal, aby mu nezavřeli. Ale toho se bát nemusel – U Pašků, obeznámeni s jeho snaživým spěchem, na něho vždy počkali a tatínek tak vlastně určoval zavírací dobu. Také jsem se brzy U Pašků vyznal, chodíval jsem tam často – co táta neměl na lístečku, měl jsem já v nohách. Ale byl to koloniál jiného ražení nežli ten literární podnik Poláček-Bajza. Zaujímal mnohem větší prostor, byl podepřen několika sloupy, regály zboží se vinuly po celém obvodu a jeden výběžek zasahoval i doprostřed. V pozadí stála výmluvná váha s jedinou mrštnou rafijí a stolek na odkládání prázdných lahví. U toho číhala paní šéfová, která včas vyběhla, aby zákazníku vnutila vynikající banány z dovozu, popřípadě mu doporučila na večírek piva z jejich basy. Ty plastové bedny s pivem nebo ovocem se tam často šoupal po dlažkách posluha jménem Míša, musel jsem často uskakovat jeho plastovému provozu, jak jej pomocník hnal, neboť byl nervní a zjevně nespokojený se svým umístěním. V rohu bylo vidět závěs značící vchod do šéfova kamrlíku. Opona se občas poodhrnula, aby starý Pašek zkontroloval, jak si počínají jeho tři dcery, které do rodinného podniku přísně zapřáhl a ony se nebránily, protože co patřilo do rodiny, to bylo uznáno za svaté. Málo hrozilo, že je z údělu vyvleče nějaký ženich, protože jedna byla ošklivější než druhá. Ani já se nehlásil mezi osvoboditele. Ale k Paškům jsme s tátou chodívali rádi, dokud je konkurence nerozdrtila. Dnes za výlohou místo džbánů s utopenci vídáme strašidelné figuríny ověšené oděvními artikly.

Ach vy krámky a obchůdky, do nichž se trousí sehnuté babičky s kárkou na kolečkách a dědové téměř nabodnutí na rukojeť hůlky, kam se sjíždějí na rozskřípaných kolech s křivou trajektorií opilci pro zacinkat lahváči! Kde vás mám, vy prodejny s cenami napsanými křídou na tabulích vedle vchodu? Vy stísněná místa vytápěná teplem ranního pečiva, a o sebe se troucími kabáty penzistů, kde rostou a ubývají sloupy drátěných košíků. Vy krytá trhoviště, kde si nad hlavami kupujících paní od kasy vyměňuje hlučná slova s paní od zákusků, kde znáte tolik lidí, společně s vámi tažených k tomuto zdroji obstarávání, že se celá fronta může dát do řeči... Kde vás mám? Ale ještě nemizíte, vy skrčenci v bloků domů, schováváte se za hradbami města, zatímco na periférii vysazují krychle hypermarketů s jejich obrovitými labyrinty. Vy osamělá zelinářství, ovocnářství, masny a uzeniny a cukrárny a pekařství, ostrůvky svírané rukou trhu, ještě vás nacházím, protože držíte pohromadě!

Jen si říkám, že bych vás už neměl ve své slabosti pro libozvuk nazývat „koloniály“, ještě by si někdo mohl myslet, že jste koloniemi těch mocných nákupních center na kraji města!

_{Foto: http://www.kolonialnaruzku.cz}