Poslední Rámec dorostl k dospělosti. Ano, V rámci bez obrazu XVIII. je plný název večera, zanesený v divadelních análech. Ten pacholek by mohl k volbám. Ale proč? Já budu radši, když příjemně zaplní jevišťátko legendárního divadla vskutku moderní poezií i prózou a vskutku reprezentativním jazzem, možná folkem a v některých případech fůzí jich obou.
Domácí poeta
Ondřej Linhart přivedl 16.března do Violy vydařenou recitátorskou
squadru a režisér, zvukař, osvětlovač, jistěže i scénograf, zkrátka
děvečka pro všechno v rozpočtově osekaném projektu,
Michal Stehlík, hudební trio naprosto špičkových parametrů. Koukněte na ta jména.
Pavla Milcová – zpěv, Peter Binder – kytary, Jaromír Honzák – kontrabas.
První host večera,
Renata Bulvová, zvaná pochopitelně „Bulva“ sáhla po próze. Z jejích povídek tryská sebeironie až na půdu, logičnost některých slovních vazeb je pro posluchače až radostně šokující a vyvolaly mimořádné stop-timy v přednesu protagonistky, protože publikum se muselo uklidnit. Jak na tenise:
“Silence, please. Ticho, prosím.“
Josef Straka je profesí psycholog. No, vida! Z jeho volných veršů jsem měl dojem, že publikum vnímá jako médium. V jedné hlasové rovině, s pořád stejně nasazenou dikcí, zbavenou úvraťových emocí,odrecitoval svůj blok. Jeho ostře řezaným veršům nechybí nic. Ani chuť přenést jejich poselství z knihy mezi diváky. Ale nepodařilo se. Rozumím tomu. Taky se nejlépe cítím u stolu. Nejbezpečněji, nejsilněji. Ale nejsem psycholog. Příště!
Irena Svobodová nadzdvihávala koutky úst spolehlivě od prvího momentu na jevišti. Jednoduchý úkol publiku, poslouchat a smát se, nemusela dvakrát opakovat. Ona jej ani nemusela vyřknout. Málokdy jsem viděl natolik vitálních stopadesát centimetrů. Zprvu jsem zůstal ostražitý. Její první vázané verše mi připadaly vybrané z těch lacinějších. Ale nebyla u konce první básnička a svou přiblblou ostražitost jsem mohl s radostí odložit. Jupí, čerte!
Ondřej Linhart trojici
orámoval zpředu i vzadu. Jeho nové kousky jsou prozářeny upřímností a rozmanitostí témat a nálad. Jsem si vědom, že teď volím nestandardní postup. Málokdy uvádím v kontextu celého pořadu speciální číslo. Dovolte mi výjimku. Linhartova závěrečná báseň
Nervozita se nesla i nenesla v duchu večera. Přinesla úsměvy diváků, které po pár verších ale docela ztuhly. Přijměte aspoň tři.
... típám poslední cigaretu a první telefonát s bohem č.3257.
Další zapomenutý PIN.
Osm pohledů do nebe za poslední týden.
Jen přednes to nepřinesl.
Naše úsměvné chování vyvolá často nám samým křeče. Mezi námi, dvojakost přítomnosti v pořadu musí být silně náročná. Připravovat večer a pak v něm sám přednášet je v souladu s naším tématem měsíce takříkajíc
na budku.O jedné maličkosti bych se rád zmínil obecně. Zřetelně jsem cítil přisátí se k pravdě, symboliku nechat vykvést, ale vedle dopřát slovům jejich prapůvodní význam.
K hudbě jen málo. Zvonivý hlas Pavly Milcové je znám. Rád jsem ji viděl naplněnou hudbou, kterou s radostí předávala publiku. Zvlášť její intervalové skoky nahoru a dolů si zasluhují pozornost. Má precizní spoluhráče. Peter Binder je v současnosti universál par excelence (spolupracuje s Lenkou Dusilovou a vidět v tv jste ho mohli v Kumžákově orchestru při Stardance. Představovat Jaromíra Honzáka bych si troufl možná v Antarktidě. V Evropě, ale i ve Státech určitě ne.
Dospělost zvládnuta. Osmnáctka padla. Co teď? Vzhůru ke Kristovým létům. Třiatřicet? OK! Zdroj fotografie www.vramcibezobrazu.cz