Legenda Emöke
01.04.2009
Jaromír Komorous
Divadlo
„Enfant terrible české poválečné literatury se jmenuje Josef &Skvorecký,“ říká se v programu, vydaném v divadle Viola ke hře z titulku. „Světově uznávaný (jazzový) spisovatel,“ čtu dál. „Nedosažitelný glosátor a slovní kreslíř režimem pokroucených figur a lásky,“ říkám já.
Dramatizace &Skvoreckého Emöke se stala první lahůdkou na talíři plném šťavnatých slov, jež si můžeme dopřát díky vskutku osvícené dramaturgii Violy i jejímu probouzení.
Scénář inscenace připravil a režie se ujal
Miloš Horanský. Uznávaná značka kvality. Vytvořil divadelní platformu pro dvě výrazné role.
Magdaléna Borová (alternuje
Andrea Elsnerová) hraje Emöke s nezkrývanou radostí.
&Skvorecký postavil svůj příběh o lásce, rodící se během odborářské rekreace, na boji duševního a fyzického chápání světa. Vznikajícího z blbých osobních zkušeností. A nechá vyhrávat cynický pragmatismus mužské postavy s typicky českým jménem. Josefa brilantně hraje
Martin Finger. Původní novela &Skvoreckého vykresluje plasticky, kromě hlavního hrdiny, nejméně dvě další mužské postavy. Josefova rekreačního spolubydlícího, vskutku buranského kantora, k ničemu se nehodícího blba obecného a smutného mistra z výroby, blba zbytečného, který ani netuší, čím si pozornost tehdejších vůdců zasloužil. Těch a všech drobných postav, mužů i žen, se zhostil Martin Finger. I minutové převtělení zvládá bravurně, změnou v rétorice postavy, v jejích gestech a mimice. Tajemná Emöke, lačnící po lásce jako žádná jiná a schovávající ji za jakýsi platonický paraván, jenž se už, už zhroutí a ryze materialistický Josef, který to vzplanutí fatálně propásne. Cynicky se, po svém návratu do Prahy, vrhá do první volné postele, rdousíc v sobě zatím nikdy nepoznaný velký cit a jeho velká láska dostává rozmazané kontury. Díky dosažitelné tělesnosti a snad i pohodlnosti.
Většinou jsme Josefové. Budiž nám země lehká. Oslepeni láskou, nerozhodní k poslednímu kroku. A to i v případech, kdy se to od nás čeká. Uvědomění si sebe sama hra přináší v neposlední řadě. V první ale stojí vztah žena - muž a ironizace prostředí.
Hrou se nese hudba Emila Viklického, velmi citlivá k situaci na scéně a s porozuměním dokreslující myšlenkový pochod obou divadelních figur. Vřele doporučuji. Stojí to za to.
Inscenaci Legenda Emöke uvedlo divadlo Viola
Zdroj fotografie: www.port.cz