I když se Burian (celým jménem Josef Vlastimil Burian) občas řadí mezi ty, kteří vyrostli na pražském Žižkově, tak ve skutečnosti své rané dětství v těchto místech neprožil. Narodil se v Liberci, kde se jeho otec Antonín Burian věnoval krejčovskému řemeslu a patřil mezi velké vlastence. Tehdy ale v Liberci žilo více Němců než Čechů, a tak se rodina o deset let později přestěhovala do Prahy. Burian měl ještě starší sestru Žofii Pickovou, kterou si matka, Marie Burianová, přinesla z předchozího manželství.

První herecké kroky s fotbalem za zády
V Praze se k umění Vlasta Burian dostal záhy, protože jeho otec patřil mezi divadelní ochotníky, a tak svého syna vodil nejen na představení, ale i do zákulisí. Talent budoucího komika se ale tehdy nejevil tak jednoznačně, protože jeho zájmový záběr a nadání vynikalo i v jiných sférách. Burian původně vystudoval obchodní školu a patřil k vynikajícím sportovcům, zvláště pak k fotbalistům. Možná i proto viděl Antonín Burian profesní perspektivu svého syna jinde než na divadelních prknech, a tak mu hraní zpočátku rozmlouval, nakonec ale uznal, že se jedná o výjimečný talent.

Zpočátku Burian vystupoval v kabaretech (např. Rokoko, Červená sedma nebo Revoluční scéna), ale získával i vedlejší role v divadlech jako je Vinohradské či &Svandovo divadlo. Jeho kariéru na chvíli přerušilo vězení, kam se dostal, když se chtěl vyhnout nástupu v 1. světové válce. Po jejím skončení se Burianova kariéra začala rozvíjet už naplno.

Vlastní prkna a vstup do světa filmu
Díky mnoha zkušenostem si v roce 1925 odbyla první představení nově vzniklá scéna a sice Divadlo Vlasty Buriana. To se o tři roky později přestěhovalo Lazarské ulice a dnes ho tam najdeme pod názvem Divadlo Komedie. Tehdy Burian ve svých podnikatelských aktivitách ale zdaleka nekončil, a tak v těchto místech lidé našli i módní salon, kino nebo dílny. V divadle samotném pak zářila i další významná jména českého herectví (Marie Rosůlková, Theodor Pištěk, Čeněk &Slégl, Lída Baarová nebo Jaroslav Marvan).

Burianovi se logicky otevírala cesta i k filmovému prostředí. Jeho prvním snímkem se stala komedie Tu ten kámen aneb Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku z roku 1923, kde se potkal s Ferencem Futuristou, Martinem Fričem nebo Anny Ondrákovou, ovšem za prolomový film v Burianově kariéře můžeme považovat komedii C. a K. polní maršálek, kterou známe dodnes. A jak i dnes bývá zvykem, tak i tehdy různé firmy obsazovaly do svých reklam populární tváře. Burian tehdy svůj obličej spojil s neméně slavným jménem - Baťa – pro jehož firmu v roce 1935 natočil reklamní spot.

Komikovou kariéru neutnula ani 2. světová válka. Divadlo stále fungovalo (až do roku 1944, kdy Joseph Goebbles zavřel všechna divadla v Říši), Burianovy filmy se těšily oblibě doma i v Německu (již dříve vzniklo pět snímků - C. a K. polní maršálek, To neznáte Hadimršku, On a jeho sestra, Pobočník Jeho Výsosti a Hrdina jedné noci - v tamním jazyce) a v roce 1942 získal Národní cenu. Ovšem jeho úspěch za války se nemohl slučovat s trváním i v době poválečné.

"Kdepak král, teď už jenom králíček"
Jako spousta jiných byl obviněn z kolaborace a i když se po intervenci Jana Masaryka dostal na chvíli ven z vězení, nakonec se tam opět vrátil a strávil tam pět let. Podle rozhodnutí soudu Burian např. ve své vile hostil německé představitele, v rozhlasovém pořadu zesměšňoval exilovou vládu nebo zdravil zdviženou pravicí. Nakonec se však ukázalo, že se nacisté pravděpodobně u Buriana objevili tak akorát kvůli prohlídce, k rozhlasovému skeči ho donutili nacisté a zdvižená pravice vůbec neznamenala zdravící gesto, nýbrž patřila k divadelní hře a navíc Burian tehdy zaťal pěst.

Adina Mandlová, která si také vysloužila pobyt v pankrácké věznici zavzpomínala: „Jeden z dozorců mi tehdy řekl - vy neuroníte ani slzu, vás museli udělat z kamene, to Vlasta Burian sedí a pláče celý den. Nebylo to tím, že spadl z velké výšky, ale on strašně miloval publikum, nemohl bez něho žít.“ (pozn. A. Mandlová, Dneska už se tomu směju (reedice), Nakladatelství XYZ.)

Divadlo Vlasty Buriana bylo znárodněno a přejmenováno na Divadlo kolektivní tvorby. Po návratu z vězení se tedy ztrhaný Burian nakonec na přímluvu některých umělců objevil v divadle v Karlíně, později účinkoval na estrádách. Mezi jeho výraznější role patří Atakdále v pohádce Byl jednou jeden král. Sláva byla ta tam. A Burian si to uvědomoval. Když k němu prý jednou přišel fanoušek s žádostí o podpis a připojení „Král komiků“, Burian jen povzdechl: „Kdepak král, teď už jenom králíček.“

Vlasta Burian zemřel 31. ledna 1962 na plicní embolii. Jeho žena Nina prý zemřela na manželově hrobě devět týdnů po jeho skonu. I když tento pár spolu neměl děti, tak Burian jednoho potomka přece jen zanechal. Ze vztahu s tanečnicí Annou Emílií Pírkovou se narodila dcera Emilka (8. dubna 1912), která nesla Burianovo příjmení. Sedm let po jejím narození si Burian vzal svou celoživotní partnerku Ninu, o které se říkalo, že si svého chotě velmi hlídala, ale jak jednou Zita Kabátová poznamenala, stejně všechno neuhlídala.

Zdroje: www.csfd.cz
Vladimír Just, Vlasta Burian - Mystérium smíchu, Academia.
Adina Mandlová, Dneska už se tomu směju (reedice), Nakladatelství XYZ.

Foto: www.csfd.cz
www.dreamlife.cz




Burian chytal v bráně A. C. Sparty, na jejímž stadionu má od roku 2000 pamětní desku.